Když jsem se jednou za mé rané puberty dívala na Dinotopii, utkvěla mi v hlavě jedna věta. Nevím, jestli jí reprodukuji správně, ale zněla asi takto:Jez, abys žil. Nežij abys jedl.

Nechci mluvit o filmové pohádce, ale spíše se zaměřit na tuto větu. Jak jste na tom vy? Jíte, aby jste žili? Nebo snad patříte mezi ty, co žijí jen proto, aby jedli? Podle mého názoru je mnohem větší pravděpodobnost, že spadáte do toho druhého okruhu lidí. Jen málokdo dnes jí ve zdravé míře, v dnešní společnosti to snad ani nejde. Jídlo je na každém rohu.

Podle mého názoru většina lidí existuje jenom proto, aby se mohla přežírat. Jídlem slaví úspěch, jídlo na počest narozenin, jídlo na zkrácení dlouhé chvíle, jídlo k filmu, jídlo jako zábava, jídlo, jídlo, jídlo…

Když se rozhlédnu kolem sebe, tak devadesát procent lidí trpí nadváhou. Někteří jen mírnou, snesitelnou, ale jiným nelze říci jinak, než tlusté prase. Proč je největší zábavou celého lidstva jídlo? Vždyť je to nemoc! Touha mít co nejvíce, sníst co nejvíce, s nikým se nepodělit. To je ta nemoc!

Jídlo je vlastně jedna z nejhorších závislostí. Člověk jíst musí, jídlo je jako droga. Ale je potřeba vědět, kdy se jí proto, abychom zdravě přežili a kdy už jen žereme, abychom se nenudili. Proč to lidi dělají? Proč si nenajdou jinou zábavu? Já vám to povím. Jsou líní. Lidstvo je jedna velká halda líných tlustých prasat.

Měli bychom se nad sebou zamyslet. Vždyť je to vážně nechutné, koukat na ty špeky všude okolo. Někteří už dokonce ani neseženou oblečení a musí se oblékat do pytlů! A co hůř, někteří se pak snaží narvat do oblečení a ty špeky jim všude vylézají, copak nejsou ani trošku soudní? Já být na jejich místě, tak se zahrabu.

Ale ne, oni se nezahrabou. Radši se jdou znovu nažrat, často do nějakého fastfoodu, za chvíli mají zase hlad a tak se zase přežerou. Mají náhodou depku z toho, že jsou tlustí? Dostanou se z toho jen jedním způsobem – zase se přežerou. Je to začarovaný kruh, … Jak z něj ven? Nežrat, ale jíst!

Nemohu si pomoct, ale po dnešním dramatickém dopoledni jsem si asi vypěstovala odpor k psanému dramatu. Nikdy mi to nešlo číst, ale dnes tomu bylo jinak. Začetla jsem se celkem rychle, dva Čapkové – Matka a Bílá nemoc – byly celkem rychle za mnou, ale něco se mi na tom prostě nelíbilo.

Musím uznat, že je to čtitelnější nežli třeba Strakonický dudák, ale pořád mi ta dramata přijdou něčím zvláštní. Možná jsou zvláštní jen proto, že to není próza?

Já vím v čem je chyba. Ta díla jsou nedodělaná. Zdají se být nedodělaná. Něco tomu chybí, nějaká akce. Vše je tam popsáno tak suše! Nedá se to číst, možná kdyby to člověk polil. Myslím, že během dnešního dopoledne dosáhla má nechuť k dramatu vrcholu. Ne, vážně mě k tomu dlouho nikdo nedonutí.

Sakra, to zase není pravda. Ještě mě tu čeká jedna knížka, a to německy.

Víte, jak vypadá typický Čech? Na vše si ztěžuje, ale nedělá nic pro to, aby se to zlepšilo. Nadává na vše, ale jakmile je něco tak, jak chce, aby bylo, taky na to nadává. U Čechů je koncentrace těchto lidí snad největší, ale nemyslete si, že to je jen naše výsada. I ve světě se najde velké množství takovýchto lidí.

A k čemu jsou takoví lidé dobří? K ničemu! Neustále nespokojení primitivové, kteří nadávají snad úplně na vše, jsou přece k ničemu!

Snad úplně nejjednodušší příklad je počasí. Lidé nadávají, že je zima a sníh, chtějí už konečně léto. Jenže pak se oteplí a to se jim taky nelíbí, kdo prý má v tom horku vydržet?

Lidé jsou prostě nevděční idioti. Nelíbí se jim současné dění, ale jakmile přijde něco nového, zase nadávají. Nedokážou prostě nic ocenit, pozitivní maličkosti přehlížejí a větší události také. Pravděpodobně vidí jen to špatné, protože si neustále ztěžují.

Copak je to normální? Ta neustálá nespokojenost? Ale nejhorší na tom je, že tito nespokojení primitivové se ani nesnaží nic změnit, stačí jim jen přihlížet a kritizovat okolí. Proč by měli něco dělat? Vždyť by se sedřeli! Ale samozřejmě umí vše nejlépe, a neustále jen radí. A samozřejmě kritizují.

A je nějaká šance, že se společnost těchto lidí zbaví? Není, protože jsou takoví skoro všichni.

Není to zas tak dlouho, co se nám před dveřmi objevil postarší zfetovaný pán. Byl úplně mimo, seděl na schodech před barákem a blokoval průchod.

Když jsem ho viděla, říkala jsem si, že snad ani není možné, aby nám seděl feťák před vchodem. Tak malé město jako Lovosice, tady se přece nic takového neděje!

Ale přesto to byla pravda, žádné snění či představy, ale krutá realita. Na schodech seděl feťák. Trochu jsem se bála a tak jsem ho slušně požádala, aby mě pustil domů. Naštěstí požil utlumující drogu a nebyl agresivní. Pomalu se odvalil pryč a já mohla projít.

Ale co kdyby ta pochybná existence začala být agresivní? Když jsem došla do svého pokoje, rozhodla jsem se, že zavolám na policii, aby se o něj postarali. Přece jenom ohrožuje okolí, je nebezpečný pro normální lidi. Město Lovosice se asi půl roku může vychloubat městskou policií a tak jsem volala tam. Jenže telefon nikdo nebral. Zkusila jsem i mobil, a výsledek byl stejný.

Asi dvě stě metrů od našeho domu je policejní stanice a tak jsem zkusila zavolat i tam. Policista, který telefon zvedl, mi řekl, že nemá hlídku, takže na místo nikoho nemůže poslat. To, že nám před domem sedí zfetovaná existence, ho vůbec nepřekvapilo, takže o celém problému pravděpodobně věděl.

A tak se ptám, kdo mi má v takové situaci pomoci? Platíme přece policii, aby nám pomohla v nesnázích a chránila nás, Vždyť heslo, které mají na autech, zní Pomáhat a chránit. Proč se na mě teda všichni vykašlali?

A proč vůbec existují takoví jedinci? Kdo vymyslel drogy? Kdo povolil těmto nickám žít?!