Při včerejším či předvčerejším (záleží na publikaci článku) výstupu na Kletečnou mě napadla jedna zásadní otázka – Proč lidé zdolávají vrchy? Hned jsem si odpověděla, proč to dělám já. Můj cíl je jakási krabička, které se říká cache.
Jenže co nutí lidi, kteří o geocachingu nemají ani páru, chodit na kopce? V následujících odstavcích se pokusím tuto záhadu objasnit.
Možná mi hned odpovíte, že na kopce se chodí kvůli výhledu. Ano, je plno takových lidí, vylezou na nějaký menší kopeček a koukají okolo, možná dokonce hledají svůj baráček. Jenže proč by proboha pak tito lidé chodili na kopce bez výhledu? Na kopce, které jsou tak zalesněné, že není vidět skrz? Kletečná je výborným příkladem.
Takže co je hnací sílou toho zbytku? Možná rádi chodí, možná dokonce rádi do kopce. Ale to si můžou zajet do Roudnice a pobíhat po městě, jejich choutky by byly uspokojeny. To pořád není vysvětlení faktu, že jsou kopce tak často navštěvovány.
Možná lidé zdolávají vrcholy jen proto, aby se s tím mohli chlubit. Hele, já byla na Kletečný! Sedm set devět metrů nad mořem, převýšení větší než velké!
Ne, to taky nebude ten pravý důvod. U někoho možná, ale to je spíše menšina. Tak proč sakra?!
Možná je to úplně jednoduché, jen v tom hledám složitosti. Někteří lidé rádi chodí, ale potřebují motivaci. Chodit jen tak, to není ono. Je lepší si dát nějaký záchytný bod, nějaký cíl. A ten kopec… přímo se nabízí!
Víte, kopec je něco strašně přitažlivého, přímo na vás z mapy volá „vyjdi mě!“, nejde si dávat cíl třeba strom uprostřed pole. Na kopec vyjdete, často vyčerpaní, a většinou se vám ukáže pěkný výhled, který je ještě zkrášlen tím, že jste se kvůli tomu doplazili až nahoru. A když tam není výhled? Občas se najde vrcholová kniha. A když není ani ta? Jste na vrcholu, co chcete víc?!