Monthly Archives: Prosinec 2010

Společenské šaty

Plesová sezóna již pozvolna začala. Chystáte se na nějaký? Já určitě ano. Stojím právě před volbou, jestli investovat do nových šatů nebo si raději nějaké půjčit. Společenských šatů nabízí obchody spoustu, možná dokonce až moc. Člověk si má z čeho vybírat, ale nakonec si říká, tamty plesové šaty by možná byly lepší.

Pokud si šaty koupíte, máte k nim určitý vztah, protože jsou vaše. Ve vypůjčených šatech jsem se nikdy necítila úplně dobře, protože jsem věděla, že nejsou moje a že je budu muset vrátit. Ale zas na druhou stranu, na každý ples by se mělo jít v jiných šatech, proč si teda společenské šaty kupovat, když je použijeme jen jednou? Není lepší si je vypůjčit?

Dejme tomu, že si zakoupené šaty na sebe vezmeme i vícekrát. Lidé si těžko budou pamatovat, že jsme je na sobě měli i předminulý rok. Ale co třeba svatební šaty? Vyplatí se je vůbec kupovat? Nevím jak vy, ale já mám v plánu se vdávat jen jednou. Asi bych si nekoupila krásné svatební šaty, abych je měla jeden den na sobě a pak je uklidila někam pod postel. Asi si radši zajdu do půjčovny svatebních šatů a po svatbě je zase vrátím. Ale uvidím, až se budu vdávat, třeba do té doby názor změním.

Jedním z nejznámějších obchodů se svatebními a společenskými šaty je společnost Kleinod, 15 let patří mezi evropskou špičku tohoto oboru. To je podle mého názoru dostatečnou zárukou velkého výběru kvalitních společenských šatů. Od roku 2007 tuto firmu naleznete také ve Svatebním domě v Praze nedaleko obchodního Centra Chodov.

Ať už se rozhodnete šaty koupit nebo vypůjčit, zkuste obchod či půjčovnu společenských šatů, kde mají velký výběr, nebo se koukněte na více místech. Nespokojte se s dostatečně dobrými šaty, ale chtějte dokonalé. Společenských šatů je velký výběr a i vy si rozhodně vyberete takové, které vám budou stoprocentně vyhovovat.

Děti nechtějí státní maturitu

Na facebooku byla odpůrci státní maturity založena skupina. Skupina nese název „Nechceme státní maturitu!“

Což mě dovedlo k otázce, zdali je státní maturita krok správným směrem či nikoliv. Úvodem by možná bylo dobré říci, že jsem tak trochu mimo děj. Příští rok sice budu dělat státní maturitu, avšak Saskou. Zde je už samozřejmost, že je maturita zadávána centrálně, je to něco zaběhnutého, co se nehodlá v nejbližší době měnit.

Ale v Čechách je to jakási novinka. Ačkoliv státní maturity už nějaký ten pátek jsou, stále se najdou lidé, kterým to přijde jako naprostý nesmysl a nechtějí se s tímto faktem smířit. Většinou jsou to studenti méně náročných středních škol. Co si budeme nalhávat, v Čechách nakonec může dostat maturitu každý, kdo o ni stojí. Na některých odborných školách to nebyl žádný problém. Ale pak přišla státní maturita, maturita, která je stejná pro studenty gymnázia i pro studenty odborných středních škol. Některým se může zdát, že bude maturita těžší.

Nevím, nedělala jsem maturitu v Čechách, ani tu novou, státní a doufám, že to nebude potřeba. Vidím to zvenku. Ale myslím si, že je to správný krok, protože když dnes člověk v Čechách řekne, že má maturitu, nic to neznamená. Může být z nějaké nenáročné školy a proto by maturita měla státně zadávaná. Protože jen díky tomuto bude laťka nastavena stejně vysoko.

Snad jen díky tomuto v Německu maturita už něco znamená. Dostanete jí pouze na gymnáziu, je státem zadávaná a taky se předpokládá, že je člověk s maturitou na vysoké škole nebo univerzitě, či tam v nejbližší době půjde.

Myslím si, že takto by to mohlo fungovat za čas i v Čechách. Mít maturitu z gymnázia není jen tak, člověk musí něco dělat. Jenže pak absolvent řekne „mám maturitu“ a nikoho to nezajímá. Většina lidí v Čechách má maturitu!

Bulvár!

Není snad nic horšího, než když jsem poslána pro Blesk. Ale je, když jdu k vietnamcům pro jídlo, ale o tom jindy. Dnešní téma je bulvár. Proč ho tak nenávidím? Proč ho lidé čtou? Na první otázku vám dám pravdivou odpověď, u druhé budu jen hádat.

Bulvár je pro mě něco odporného a nechutného. Nejenže se v Blesku a podobných novinách nic nedočtete, ale navíc slohová úroveň ve většině případů nedosahuje úrovně žáka páté třídy základní školy. Krátký spot o ničem, kde autor skáče od jednoho k druhému, je přesně to, o co v bulváru jde.

Přímo dokonalou ukázkou je online deník Super.cz. Rádoby článek, který má titulek tenspí s tamtou a hned v dalším odstavci se autor věnuje tomu, že tamten jel na dovolenou s támhletou. Není snad ani třeba dodávat, že následující tři odstavce se věnují také něčemu úplně jinému. K čemu jsou normálnímu člověku takové informace? Nechápu, jak někdo může mít potřebu vědět, co dělají celebrity, s kým spí, kam jezdí na dovolenou. Nejhorší je, když se člověk dostane do společnosti lidí, kteří bulvárem žijí. To pak rozum nestačí. Z jedné strany se hrnou informace, že je tamta zase těhotná a zase s někým jiným. Ale ten jí mezitím podvádí, jen si užívá dočasné slávy. A bla, bla, bla…

Vždyť to jsou úplné blbosti! Informace, které nám nic nedávají, prázdná slova, a přesto se najdou lidé, kteří bez bulváru nemohou být. Proč? Možná sami nezažívají nic zajímavého, žijí nudným životem, bez zážitků, na které vzpomínat. A tak čtou bulvár a žijí skandály známých osobností. Možná se mýlím, ale jinak to nedovedu vysvětlit.

Vím jen to, že se Blesku štítím. Stydím se, když ho kupuju. Ale ostatním lidem je to jedno, protože číst bulvár je dnes normální, dalo by se i říci, že moderní.

O čem psát?

Už mě vážně nebaví neustále číst články, kde si rádoby blogger ztěžuje, že neví, o čem by mohl psát. Moc se omlouvá, ale zrovna má špatné období, a opravdu ho nic nenapadá.

Vážně nechápu, na proč si takoví lidé hrají na velké bloggery. Ve skutečnosti totiž nejsou vůbec nic, mají svůj blog jen proto, že je to in. Ale přitom vůbec nemají o čem psát!

Mně osobně se snad ještě ani jednou nestalo, že bych nevěděla, o čem napsat. Námětů je vážně mnoho, spíše je problém, že není na vše čas. Když je člověk na gymnáziu, musí dělat plno věcí, které ho nebaví a na ty, co mu jdou a baví ho, už nezbývá tolik času.

Ale proč vlastní blog lidé, kteří nemají o čem psát? Lidé, kteří musejí hodiny přemýšlet, aby vymysleli nějaké téma na článek? To vážně nechápu.

Dnes má svůj blog snad každý. Někdo si na něj přidává pěkné obrázky a snad nemá cenu o těchto lidech mluvit. Další se vydávají za velké bloggery, ale přitom nejsou schopni vymyslet zajímavý námět na článek, natož něco smysluplného a čtení hodného napsat.

Vždyť se stačí rozhlédnout kolem sebe! Otevřít oči, pozorně koukat na okolní dění, utvořit si o něm vlastní názor. Přemýšlet o skutečnostech. To je přece vše, ke psaní není potřeba nic víc! Ale někteří lidé prostě neumí vnímat okolí. A přesto si myslí, že jsou velkými bloggery.

Proč neprovádět změny

Když něco vytvoříte, něco, co používají jiní lidé, něco co používají obyčejní lidé, neměňte to prosím. Protože s každou změnou pouze naštvete či dovedete k bezradnosti mnoho obyčejných uživatelů. Prožijí kvůli vám chvíle bezmoci, pocit poníženosti a samozřejmě bezradnost.

Ačkoliv vám přijde, že je provedená změna minimální či že je to změna k lepšímu, nakonec se ukáže, že jste pouze poškodili velké množství lidí a jen zlomek vaši snahu ocení. Stačí jen umazat jeden zbytečný odkaz a obyčejný uživatel se nemůže dostat tam, kam chce.

Co je tomu důvodem? Je to celkem prosté. Průměrný člověk se naučí jakýsi algoritmus, pokud nějakou činnost provozuje častěji. Je to vzorec, podle kterého jedná a počítá s tím, že se nezmění vnější vlivy a bude moci tento algoritmus používat až do konce svého krátkého života. Jenže pak přijdete vy se svými změnami a algoritmus je nepoužitelný.

Je menší skupinka lidí, kteří si téměř okamžitě vytvoří algoritmus nový, avšak drtivá většina se problém snaží řešit starým, již zaběhlým postupem a tím pádem nemá šanci se ze situace dostat. Tito lidé totiž nekoukají okolo, koukají jen na to jedno místo, kde se nacházelo to, co hledají, nekouknou ani o milimetr jinam. A přitom je to tak jednoduché!

Nejhorší to mají lidé, kteří si vytvoří šíleně dlouhý algoritmus, který je obtížný na zapamatování. Jakmile se ho naučí, vážou se jen na něj, protože je stálo mnoho úsilí tento postup ovládnout. Nesnaží se algoritmus žádným způsobem zkrátit. Radši udělají dvacet kliků myší, než by zmáčkli o pět kláves více a devatenáct kliků méně.

A takoví lidé se pak dostanou do bezvýchodné situace, když na hlavní stránce seznamu zmizí jeden malý odkaz na slovník. Pak už nezbývá nic jiného, než doufat. Doufat v znovuobjevení odkazu či pomoci z venku. …

Prosím, neničte lidem jejich algoritmy…