Tiny blog

V dnešní době se často na knihy zapomíná, ale já si myslím, že je to chyba. Filmy jsou sice dobrá náhrada, dokážou děj celé knihy zkrátit na dvě hodiny a občas se to i skvěle povede. Ale něco tomu chybí, filmu chybí to, co knížka má. Film nemá takové kouzlo, nedokáže nás vtáhnout do děje takovým způsobem jako kniha.

Kniha nás nutí zapojit svou vlastní fantazii, dává nám prostor k přemýšlení a představám, ale film nám vše naservíruje jasně. Ukáže nám, jak postavy vypadají, v jakém jsou prostředí a jak jednají. Film může natočit každý a divák uvidí přesně to, co režisér. Ale kniha musí být napsána dobře, aby fungovalo spojení mezi spisovatelem a čtenářem. V dobrých knihách dokáže autor popsat postavy i prostředí tak věrně, že si sami celou scénu dokonale představíme.

V dobrých knihách funguje jakási telepatie mezi spisovatelem a čtenářem. Přenos myšlenek bez ohledu na časovou i místní vzdálenost. Přenos myšlenek z jednoho konce světa na druhý, kterému pomáhá papír. Film není telepatie, ve filmu se mluví a hraje, kdežto kniha, to jsou jen písmenka.

Knihy provázejí lidstvo již dlouho a mělo by tomu tak být i nadále. Zkuste si zajít do nějakého blízkého knihkupectví, koukněte se, jaké knihy nabízí. Udělejte si radost, kupte si knihu a pak už se jen nechte unášet jejím dějem. Když se vracíte domů z práce, zkuste myslet na to, jak otevřete knihu. Zapomeňte aspoň na chvíli na televizi.

Nakonec sami uznáte, že vám kniha dá mnohem víc. Budete toužit po dalším ději a nebudete chtít, aby kniha skončila. Na rozdíl od filmu se s knihou sžijete, stane se součástí vašeho dne. Kniha je na rozdíl od filmu předmět, který si můžete vzít všude s sebou. Je to papír, který cítíte konečky prstů, tohle vám žádný film ani ve snu nenabídne.

Kniha má mnohem větší hodnotu, i když je vlastně levnější. Když si koupíte knihu, tak máte zábavu na několik desítek hodin, když si koupíte film, tak jen na dvě hodinky. Nehledě na to, že za film často dáte víc peněz než za knihu.

Dejte knize příležitost, okouzlí vás a nepustí.

Uvědomila jsem si, že můj pohled na alkohol se spolu s dospíváním mění. Možná nejsem sama, kdo mění názor, možná je to celkem i normální, ale přece jen je to svým způsobem zvláštní.

Začneme u mých dvanácti let. Alkoholu jsem se svým způsobem bála, ale na druhou stranu to bylo něco strašně lákavého. Jakmile jsem odešla od rodičů na internát, můj osud alkoholika byl zpečetěn. Ale on si to každý musí užít.

Zlitá pod obraz jsem byla poprvé ve třinácti. Jednalo se spíš o příležitostné akce, v tuhle dobu jsem vlastně i začala zkoušet kouřit. Nekouřila jsem pravidelně, ale nebránila jsem se tomu.

Ve čtrnácti byly večery u Labe častější. To jsem byla pravidelným zkoušejícím kuřákem, ale nevadilo mi to. Ani to, že si ničím mozek neustálým opíjením se. Bavilo mě to, ale koho ne? Patnáct. Stále pod hranicí, kdy se smí koupit to pitomý pivo. Ale to mi nevadilo, každý volný večer se kalilo u Labe, vlastně se jednalo jen o nesmyslné nasávání, ale aspoň trochu jsem zmoudřela. Už jsem nekouřila, cítila jsem vůči cigaretám odpor a ten mi vydržel až do teď. Možná jsem teď dokonce i ráda, že jsem začala tak brzo.

S šestnácti přišlo právo koupit si pivo nebo víno a mě to bavilo. Bavilo mě vytáhnout na tu německy mluvící paní občanku, když chtěla. Desátá třída znamenala nic na práci, pomalu konec nic nedělání a neustálé nasávání u Labe. Bylo to fajn. Bavilo mě motat se až na intr, a tam se snažit chovat neopile, aspoň před mentory.

Ale když jsem přišla do jedenácté třídy, bylo mi sedmnáct, přestalo mě to bavit. V zimě jsem radši byla v teple na intru a na jaře a v létě se k večerním chlastačkám u Labe připojila jen příležitostně. Navíc jsem musela taky začít něco dělat pro školu, aspoň neničit mozek alkoholem.

Můj starý kamarád alkohol mi byl najednou vzdálený, ale přesto jsem ho měla ráda. Před osmnáctými narozeninami jsem se zlila pod obraz tři dny po sobě a pak najednou přišel zlom.

Snad všichni lidé říkají, že žádnou změnu necítí, když jim je najednou osmnáct. Ale já najednou pocítila vůči alkoholu jakýsi odpor, přestala jsem vyhledávat jakoukoliv záminku, abych se mohla jít opít.

Ale rozhodující okamžik byl ten, když jsem dostala řidičák. Moc mě baví řídit, klidně bych projezdila celý den, kdyby to auto jezdilo na vodu. A to mě od alkoholu odradilo úplně. Dám si skleničku vína a pak nebudu moci nikam jet. Alkohol si u mě získal respekt.

Možná to zní tak, že jsem abstinent a člověk vysazený proti alkoholu, ale to si nemyslete. Nemám vůči němu žádné výhrady, už ani ten odpor. Jen respekt, respekt před tím, co dovede. Nemám ráda, když ostatní pijí a já ne. Připojila bych se, ale ne vždy to jde. Někdy hold plánuju, že někam ještě pojedu a pak mi jen ostatní vadí, že oni můžou a já ne.

Jaký je váš postoj k alkoholu? Kdy jste se poprvé opili pod obraz? Změnil se váš postoj s věkem?

Poslední dobou jsem čím dál tím více přesvědčena o tom, že je ten den moc krátký. Má totiž jenom 24 hodin – proč nemá více? Třeba 36 nebo 42? Určitě by se mi to hodilo. I když by se to asi nakonec minulo účinkem.

Důvod je jednoduchý – kdyby měl den více hodin, pak by měl každý člověk více času a tím pádem by každý více udělal a to by donutilo i mě toho udělat víc. Takže mít den, který se skládá ze čtyřiceti dvou hodin není řešení.

Tak si to rozebereme po částech. Když se člověk zamyslí, dospěje k názoru, že 24 hodin je poměrně dost. Ale.. 8 hodin by měl člověk spát, takže na ostatní činnosti zbývá už jen 16 hodin. To máme pořádný úbytek hned na začátku. V průměru dalších 8 hodin strávím ve škole. Takže nakonec tu je 8 hodin, kdy se můžu sama rozhodnout, co dělat.

To je minimálně hodina jídla, pak tak hodina dopravování se na různá místa. Ze školy, do školy, na oběd, z oběda, na večeři, z večeře. Ještě půl hodiny oblékání, svlékání a hygieny.

Počítáte? Mě zbývá pět a půl hodiny. A co je potřeba v tomto čase zařídit? Domluva, co se bude konat, úkoly, učení, práce na projektu, čtení povinné četby, blog… Zdá se mi, že pět a půl hodiny je na to docela málo… Člověk pak už ani nemá čas jít se jen tak projít, nebo si jen tak lehnout a přemýšlet, či se kouknout na film.

Což o to, já si ten čas udělám, ale je to pak na úkor školy a blogu.

Život je otázka priorit, slyšel to už někdo?

Co je to vlastně úvaha? Podle Wikipedie je to „krátký slohový útvar, jenž obvykle vzniká na podkladě nějaké lidské myšlenky či souboru myšlenek“. Takže úvaha jsou za sebou jdoucí myšlenky? Ale co nás vlastně vede k úvaze? Touha si něco vysvětlit? Možná.

Člověk je tvor chytrý a zvídavý. Snaží se vysvětlit nevysvětlitelné a k tomu slouží úvahy. Uvažujeme pořád, nejčastěji jen ve své hlavě, jindy uvažujeme slovně a to buď řečí, nebo psaním.

Uvažujeme nad skutečnostmi, uvažujeme nad okolím, uvažujeme nad lidmi, nad sebou samým. Občas dokonce i o smyslu života. Tak o čem potom neuvažujeme? O věcech, které jsou nám jasné, které prostě tak jsou. Ale přesto by si zasloužili nějakou úvahu.

Úvaha by se mohla zdát jako zbytečná, ale občas se při ní zrodí zajímavé myšlenky. Úvahou vyvodíme výpovědi, o kterých bychom jinak nic nevěděli. Úvaha je jeden z nejdůležitějších slohových útvarů.

Někdy bývá dlouhá a vyčerpávající, jindy je to jen pár řádků. Ale rozsah úvahy neurčuje její kvalitu. Co je vlastně kvalitní úvaha? Musí vyvodit nějakou konečnou výpověď? Musí vést k další úvaze? Musí odpovědět na danou otázku?

Záleží na druhu úvahy, na tématu, kterým se uvažující bytost zabývá. Úvaha je ale svým způsobem vždy správná. Pokud pomineme gramatické či stylistické chyby, co může být na úvaze špatného? Že by špatné myšlenky? A co je správná a co špatná myšlenka?

Je plno lidí, kteří zastávají názor, že tužka a papír už jsou minulost. Jsou nahrazeny klávesnicí a to buď počítačovou, nebo mobilovou.

A já se těmto lidem musím smát. Jak může být někdo závislý na něčem tak nespolehlivém? Přestane jít proud, vybijí se baterky… A jsou ztraceni! Ale já se svými poznámkami na papíře nebudu mít žádný problém. Papír nezklame, papír je spolehlivý.

Elektronické poznámky či diář jsou fajn věc. Ale mně pořád přijde jednodušší a rychlejší vzít papírový diář a naplánované věci psát do něj. Je pro mě mnohem jednodušší otevřít diář a listovat v něm, než vést si diář v počítači či mobilu, nedej bože někde online. To je snad to nejhorší, nepůjde internet a co potom?

Ne, mě vážně nepřesvědčíte o tom, že papíru už odzvonilo. Upřímně lituji lidi, kterým dokonce dělá problémy psát tužkou, vždyť je to základ! První věc, kterou se ve škole učíme, něco, co je potřeba k nabývání dalších vědomostí, zaznamenávání událostí, …

Ale připusťme možnost, že by papír došel, když by si chtěl člověk něco poznamenat, musel by použít nějakou elektroniku. Ne, já si to prostě nedokážu představit! Život bez papíru? To přece nejde! Papír je nutnost, papír je základ, … A vy chcete modernizaci?!