Tiny blog

Nejsem křesťan, žid či muslim, ani jinou víru nevyznávám. Přesto se ptám, existuje nějaká vyšší síla? Něco, čemu se dá říkat Bůh?

Já říkám ano, existuje.

Vraťme se k jedné relativně pravděpodobné teorii o vzniku Vesmíru. Velký třesk, vzpomínáte? Souhra mnoha velkých náhod a díky tomu vznikl náš svět a dotvořil se do podoby, kterou známe dnes. Všechno to byly jen náhody, jiný poměr látek na začátku a nic by nebylo. Co když tomu pomohla vyšší síla? Co když u vzniku všeho byl někdo, kdo říkal tak a tak to bude? Třeba Bible ani nelže! Možná je celý Velký třesk jen další blud. Dříve lidé věřili, že svět vytvořil Bůh. Dnes někteří věří, že to byl Velký třesk.

Zkusme obojí sloučit do jedné teorie. Na začátku byl Bůh, na začátku bylo velké množství energie soustředěné v jednom bodě. Bůh byl ten bod, ta energie. Poté se vše z bodu začalo rozpínat. Bůh se rozpínal. A z něj všechno vzniklo. Takže my všichni, všechno kolem nás, to je Bůh?

Těžko se takové teorii uvěří, ale řekněte sami, logika v tom je.

Podívejme se na to ale z jiné strany. Proč lidé věří v boha? Nemluvím o tom křesťanském, mluvím obecně, o všech bozích, ve které lidé na celém světě věří. Obracejí se na ně pro pomoc, děkují jim za život, prosí je o maličkosti. Říkáte, že jsou blázni, protože žádný bůh neexistuje? Ale on existuje, člověk, který věří, si Boha sám utvoří.

Vážně nechápu lidi, kteří můžou říci, že bůh je kretén a všichni věřící také. Nedokáží tolerovat lidi, kteří jinak smýšlejí. Ale nemyslete si, že jsem vysazená proti nevěřícím, to rozhodně nejsem. Nenávidím i lidi věřící, kteří nedokážou tolerovat člověka, který je jiného vyznání.

Když se nad tím zamyslíme, tak dojdeme k závěru, že bůh je jen jeden. Lidé mu ale dávají různé podoby, někdy z něj dokonce dělají mnoho různých bohů. Ale pořád je to jeden a ten samý, je jedno, jestli se k němu modlí křesťan nebo muslim. Ale tohle někteří lidé nechápou. Jsou zaslepení svojí (ne)vírou a vše ostatní je pro ně špatné. Proč?

<Fiktivní reportáž, jen málo informací se shoduje se skutečností>

V sobotu 26. 9. 2009 navštívil známý a uznávaný spisovatel Stephen King naše hlavní město. Mimo téměř povinné prohlídky Prahy byla na programu i přednáška určená pro začínající spisovatele a samozřejmě i autogramiáda.

Stephen spolu se svou ženou Tabithou přiletěl na Ruzyňské letiště už v pátek večer, kde na něj už číhalo plno novinářů i fanoušků. Když jsem ho zahlédla, musela jsem uznat, že nám náš zdánlivě nesmrtelný spisovatel stárne. Není už nejmladší, před pěti dny mu bylo 62 a prožil nelehký život. Nejvíce se na něm podepsala nehoda z roku 1999, kdy ho na krajnici porazila bílá dodávka. Jeho krok je doteď trochu nepevný a kulhavý, ale přesto je na něm vidět, že je člověk, který v životě něco dokázal. Není to jen oblečení – bílá košile, černé sako a černé kalhoty – je to hlavně jeho pohled. Jeho šedé oči nekoukají povýšeně, ale spokojeně a šťastně. I Tabitha se usmívá, náramně jí to sluší. Tmavomodré dlouhé šaty a černý kabátek jí skvěle padnou.

Jakmile Stephen před letištěm zahlédne dav fanoušků, začne se zářivě usmívat. Rozhlédne se kolem, zamává a nasedne spolu se svou ženou do připraveného auta, které je odveze do hotelu v centru Prahy. To je pro dnešek všechno, Stephen už se neukáže.

Během sobotního dopoledne byla pro Stephena a jeho ženu připravena prohlídka Prahy. I když je to jen velmi málo času na to, aby Kingovi poznali celé město, jsou doslova unešení. Na otázku, co je na Praze nejkrásnější, Stephen odpověděl: „Mnoho krásných starých staveb, samé věže a věžičky, krásné mosty a to všechno v jednom městě. Praha je nádherná, nechápu, proč jsem se sem nepodíval dříve, času jsem měl přece už dost.“ Po prohlídce těch nejzajímavějších a nejhezčích míst v Praze, kam samozřejmě patřila i procházka po Karlově mostě a návštěva Pražského hradu, se Kingovi naobědvali a pak už Tabitha nechala svého manžela samotného. Čekala ho totiž přednáška „On Writing“ (O psaní), která se konala v Kongresovém centru v sále s kapacitou 2764 lidí. Sál byl samozřejmě zaplněn do posledního místečka a dostat se tam nebyl lehký úkol. Kdo nechával rezervaci na poslední chvíli, neměl šanci.

Když Stephen přišel na pódium, všichni povstali. Možná za to mohlo tmavomodré sako s bílou košilí a červenou kravatou, možná to mělo na svědomí osvětlení, ale najednou vypadal mladší. Došel až ke stolku s mikrofonem, posadil se a čekal, až dostane znamení, že má začít.

Původně jsem si myslela, že Stephen bude přednášet hlavně to, co už napsal v knize O psaní. Ale nakonec jsem byla příjemně překvapena. Vypustil celou autobiografickou část, která zabírá přibližně dvě třetiny knihy. V knize se dozvídáme plno informací o jeho dětství, o tom, jak se formoval spisovatel jeho formátu. Dnes se ale rovnou pustil do povídání o řemesle. Mluvil spisovnou a krásnou angličtinou hodnou spisovatele, které všichni bez problémů rozuměli. Žádný přízvuk či jiné komolení jazyka, ale krásná mezinárodní angličtina.

Nejdříve povídal o skřínce s nářadím, tedy o tom, co všechno musí mít spisovatel k dispozici. V knize tomuto tématu věnuje jen dvacet stránek, ale při přednášce to možná až moc protáhl. Některé věci několikrát opakoval a zdůrazňoval a občas to trochu až nudilo. Ale pak přešel k hlavní části, jak se má spisovatelské nářadí použít. Na Stephenovi bylo vidět, že ví, o čem mluví. Tomu chlapovi by člověk snad věřil i úplné nesmysly! Tak důvěryhodným dojmem působil. Když po čtyřech hodinách domluvil, celé publikum začalo tleskat a hned nato vstalo. Stephen se usmíval a potlesk nebral konce. Lidé stáli a tleskali celou věčnost, až poté začal potlesk slábnout.

Po přednášce jsem si musela říct, že ze mě nikdy spisovatel nebude, je to až moc složité řemeslo. Ale rychle dopředu, ať od Stephena ještě získám podpis. Před pódiem se vytvořila dlouhá řada, ale já měla štěstí. Seděla jsem na skvělém místě, byla dostatečně rychlá a tak jsem zanedlouho stála tváří v tvář samotnému Stephenovi Kingovi! Na jeho obličeji se podepsal zub času i jeho životní zkušenosti. Ale vrásčitý obličej se usmíval. Byl to úsměv upřímný, netvořily ho jen rty, ale i oči. Roztřesenýma rukama jsem mu podala český výtisk knihy Holčička, která měla ráda Toma Gordona se slovy „to je moje nejoblíbenější“. Stephen knihu otevřel a podepsal se na první stranu. Poté ji znovu zavřel a chvilku na ní koukal.

„Dobrá volba“ řekl. „Patří mezi ty, na které jsem pyšný.“

Ale to už mě vyháněl netrpělivý fanoušek za mnou. Jakmile Stephen podepsal knihy všem, kdo si pro podpis přišli, odebral se za bouřlivého potlesku do zákulisí, kde už na něj čekala jeho žena. Spolu nasedli do auta, které je odvezlo na letiště.

Když se loučil, ještě novinářům prozradil, proč byla jeho návštěva Prahy tak krátká. „Škoda, že tu nemohu zůstat déle. Praha je opravdu nádherné město a Češi jsou velmi přátelští. Ale bohužel, ani tento dvoudenní výlet mi doktor neschválil, radši se vrátím domů do Bangoru, abych ho moc nenaštval.“ Poslední úsměv a poté už nastupuje do letadla.

Určitě si nemyslím, že by bylo špatné chránit přírodu, ba naopak, myslím si, že je to nutné. Ale vážně nechápu lidi, pro které je to nejdůležitější chránit přírodu.

Ano, jsou důležití, kdyby nikdo takový neexistoval, freony by nám rozežraly celou ozónovou vrstvu a vodní toky by byly obří, smradlavé a jedovaté stoky. Vymřel by ten vzácný druh velryb, mimo jiné.

Ale přece jenom se nikdy k ochráncům přírody či ekologům nepřidám. Třídím odpad, nepoužívám lahve na jedno použití, šetřím elektřinou, nejezdím autem, ale na kole, … Podle mého názoru toho dělám dostatečně.

Vážně nechápu, proč se kvůli ochráncům přírody tolik zdržela stavba dálnice Praha – Drážďany. Podle mého skromného názoru, si chtěli ochránci vydobýt úplně jinou trasu dálnice, která by nakonec ani nesplňovala to hlavní kritérium – nejrychlejší cesta. Protože taková oklika, to by ani můj otec nebyl v Drážďanech rychleji!

Nehledě na to, že dálnice je svým způsobem ekologická. Auta jezdí a budou jezdit bez ohledu na dálnici. Pokud se jede přes díry světa, do kopce, s plno zatáčkami (a nemyslete si, že se dá přes hory dostat jinak), zatíží průjezd automobilu životní prostředí více, než když jede plynule a víceméně rovně.

Ochránci přírody ve většině případů ani nepřemýšlejí o celém problému. Jsou omezení a vidí jen to špatné, přičemž se neuvědomují, že je to ve jménu menšího zla. A menší zlo je přece správné!