Milí čtenáři, jsem vážně nadšená, že se mi pro vás povedlo získat exklusivní rozhovor s mladým a ambiciózním publicistou Patrikem Voglem, autorem velmi známého a úspěšného blogu Real Life.
Ahoj Patriku, jsi připraven na několik otázek? :)
Ahoj Kristinko, určitě ano. Doslova trpím netrpělivostí a doufám, že tvými otázkami dokážeme uspokojit jak mé, tak tvé čtenáře.
Snad nejvděčnější otázka je jak ses k psaní dostal? Většinou se dozvíme zajímavé věci, tak jak to bylo u Tebe?
Je to už pár let zpět. Vůbec na internetu jsem začínal jako onen tupý pubescent, který miluje server Lidé.cz, spamování a nerespektování cizích názorů. Později jsem začal tvořit weby, prvotně ve Frontpage a bez redakčního systému. O něco déle jsem již tvořit vlastní HTML weby a později jej implementoval na volně šiřitelném redakčním systému.
Pamatuji si, jak jsem kdysi dávno dělal přepínač stylů na tři verze. Každý styl měl vlastní HTML stránku, stejně tak jako každý článek. CSS v té době bylo celkem neznámé, takže jsem ve Frontpage vše dělal dvakrát. Byl to masochismus, ale důkaz toho, že jsem člověk, který rád dělá věci pro lidi, bez ohledu na jejich složitost.
Po pár letech jsem však přistoupil ke psaní, dává lidem hromadu skvělých informací a tím, že novinaříte, učíte se. Být učitelem je nudné, učit se a darovat naučené je božské a krásné.
Obecně jsem se naučil říkat věci skutečně expresivním způsobem a stavit se k situacím dost radikálně. Díky tomuto přístupu a názorům jsem si společně s Radkem Hulánem vysloužil jakousi přezdívku buřiče internetu. Faktem však je, že pokud mé názory lidí umí respektovat a vytvářet si vlastní bez nutnosti přesvědčovat mě o špatném opaku, není mezi námi sebemenší problém.
Na svém blogu se zmiňuješ, že napíšeš 10 000 znaků za večer, což je hrubým odhadem téměř dva tisíce slov. Stává se Ti někdy, že už prostě nevíš, jak dál? Zasekneš se a dojdou ti slova?
V pracovním, opravdu pracovním dnu, dokážu napsat podstatně více, než uvádím. Pakliže se jedná o můj subjektivní názor, nemám sebemenší problém, v případě psaní o méně známých věcech je to poněkud problematičtější, nicméně, tahle situace se moc nestává.
Spíše nechápu rádoby blogerské celebrity. Nemají o čem psát a neustále si na to stěžují, je to nesmírně tupé a takový lidé by rozhodně jakýsi pomyslný „blog“ mít neměli, chtějí-li jej považovat za skutečně seriózní. Každou minutu totiž člověk dostává špičkové náměty na článek, problém je v tom, že jej považují za zbytečný. Takhle fungují bloggeři v ČR, bojí se, že článek o patnácti větách nebude dost uspokojivý. Přitom někteří literární “maniaci“ si svou oblíbenost založili právě na vyjádření myšlenky v co nejkratším článku. Stručné vyjádření myšlenky není problém, nýbrž dar.
Jak pak takovou situaci řešíš?
Přestanu pracovat. Jdu si dát kávu, jdu do posilovny, nebo si vezmu iPoda a jdu se jen kochat krásou přírody. Bez tupců, bez uřvaných fracků, co křičí do oken a starých lidí, kteří se chovají naprosto zbytečně komunisticky.
Snad každý si musel všimnout, že jsi od Ondřeje Vomočila koupil web beenox.cz. Co Tě ke koupi vedlo?
To, zdali byl Ondřej dobrým publicistou či nikoli, vynecháme. Web jako takový měl nějakou návštěvnost, nějaké ohodnocení dle vyhledávačů a použitelnou doménu. Nabídka byla rychlá a s Ondřejem se opravdu skvěle komunikuje a ještě lépe obchoduje.
Osobně považuji nynější podobu webu za opravdu užitečnou a myslím si, že takováto služba lidem zde rozhodně chybí. Dělat něco pro lidi je krásné!
Přečteš občas nějakou knihu nebo Ti papír přijde až moc zastaralý?
Papír má své kouzlo, takový časopis je opravdu skvělý, ale prakticky je mnohem přijatelnější počítačová podoba. Knihy čtu jen velmi málo, podstatě více se zajímám o zahraniční seriály, videa a blogy.
Dnes jsem zrovna četl LEVEL a nedokázal jsem pochopit, jak člověk může říct, že iTunes není “User Friendly“. A to jen proto, že tento uživatel umí synchronizovat hudbu jen přes Playlisty, přestože synchronizace celé hudební sbírky se zařízením je zatrhnutím jednoho pole v nastavení. A takovýto člověk píše pro dost oblíbený časopis. Až jej někdo upozorní na to, že je tupec a neumí přítelkyni nastavit iPhone tak, jak jej používá 90% uživatelů, bude pozdě – tisíce čtenářů budou považovat skvělý iTunes za špatný a budou raději používat otřesný Mass storage.
V tomto je internet, diskuse a možnost editace naprosto nenahraditelný. Na druhou stranu, pokud člověk nechce diskutovat, jsou noviny podstatně lepší.
Napadlo Tě někdy, že by ses veškeré své slávy a známosti radši vzdal? Že by se Ti lépe žilo ve větší anonymitě?
Anonymita je nudná, rozhodně nechci umřít jako nikdo. Chci později umírat a vědět, že lidé se budou usmívat i plakat. Budou si číst mé články, smát se, jak moc jsem uměl lidi pobouřit svými názory a zároveň budou plakat, protože nebudou mít co číst. Už to tu bylo, téměř rok jsem nepsal a e-mailová schránka byla pohlcena žádostmi o jakýkoli článek.
Když jsem znovu začal psát, strhla se aféra, Patrik Vogl je prostě někdo! Realita. Kdybych odešel z internetu já a někteří další lidé, nebylo by ve volné chvíli co číst. Lidé by se nudili a nikdo by je neuspokojil. Real Life je takový andělský orgasmus, na který celý den čekají.
Na druhou stranu, někdy mě už vážně telefonáty, SMS zprávy a e-maily nudí. Z internetu jsem však stáhnul křivou pomluvu, stačilo podat trestní oznámení a výsledky na „Patrik Vogl“ jsou podstatně lepší.
A na závěr ještě jedna klasická otázka. Co by sis vzal na opuštěný ostrov? Smíš tři věci. ;)
Nač tři věci? Vzal bych si přítelkyni, ta má v sobě snad tisíce vlastností – perverznost, lásku, něhu, vášeň, touhu, vůni, strach i pocit bezpečí.
Díky za rozhovor!
17.4.2010
