Když se mě někdo ptá, co je to vlastně ta keška, odkazuji na cizí články. Ale proč to dělám, když o tom vím sama dost? Dnes nadešel den, kdy vysvětlím, o co jde, i těm úplným mudlům.

Geocaching je hra využívající navigačního systému GPS. Dá se taky říci, že je to sport. Turistika, cyklistika či motoristika, záleží hlavně na tom, čím se pohybujete. Celé to spočívá v hledání krabiček, takzvaných kešek (z anglického označení cache).

Pokud se rozhodnete tento sport provozovat, nejspíše začnete hledáním. Po registraci na stránkách geocaching.com si naleznete nejbližší kešku. Přečtete si její popis a opíšete souřadnice. Pokud vlastníte navigaci, nacvakáte do ní a necháte se navigovat až k místu. Jakmile vám navigace řekne, že jste na místě, je třeba hledat krabičku, které se říká keška. Většinou je to v pařezu, v dutině stromu či pod kamenem. Najdete krabičku, zapíšete se do bločku, který se v ní nachází, a poté zapíšete nález i na geocaching.com.

A co mimo notýsku, takzvaného logbooku, keška obsahuje? Většinou jen Kinderšrot. To jsou různé blbosti z Kindervajíček. Ale občas je tam i nějaká pěkná drobnost.

Když pár kešek posbíráte, dostanete nutkání jednu svou založit. Ano, kešky vyrábí samotní hledači. Ale nespěchejte, pořádně kešku promyslete, nejlépe se poraďte s někým zkušenějším. Nebo to dopadne jako v Lovosicích, kdy je nic neříkající keška na každém rohu. Po schování kešky jí zaměříte, souřadnice a popis uložíte na geocaching.com a čekáte na schválení. Po schválení se přiřítí nějaký místní FTF-Team (First To Find – první nálezce), často to bývá do čtvrt hodiny.

Pokud chcete začít, tvařte se radši nenápadně. Hledači kešek, takzvaní kačeři, se totiž s největší pravděpodobností považují za jakousi sektu, která nechce přijímat nové členy. Většina je k novým kačerům nepřátelská a kritická. Ani se nedivím, protože mé zkušenosti s novými hledači také nejsou nejlepší. Moc nevědí, do čeho se pouští a je to hodně vidět. Doporučuji na začátku jen hledat a chválit a až tak po stovce o sobě dát vědět. ;)

Při včerejším či předvčerejším (záleží na publikaci článku) výstupu na Kletečnou mě napadla jedna zásadní otázka – Proč lidé zdolávají vrchy? Hned jsem si odpověděla, proč to dělám já. Můj cíl je jakási krabička, které se říká cache.

Jenže co nutí lidi, kteří o geocachingu nemají ani páru, chodit na kopce? V následujících odstavcích se pokusím tuto záhadu objasnit.

Možná mi hned odpovíte, že na kopce se chodí kvůli výhledu. Ano, je plno takových lidí, vylezou na nějaký menší kopeček a koukají okolo, možná dokonce hledají svůj baráček. Jenže proč by proboha pak tito lidé chodili na kopce bez výhledu? Na kopce, které jsou tak zalesněné, že není vidět skrz? Kletečná je výborným příkladem.

Takže co je hnací sílou toho zbytku? Možná rádi chodí, možná dokonce rádi do kopce. Ale to si můžou zajet do Roudnice a pobíhat po městě, jejich choutky by byly uspokojeny. To pořád není vysvětlení faktu, že jsou kopce tak často navštěvovány.

Možná lidé zdolávají vrcholy jen proto, aby se s tím mohli chlubit. Hele, já byla na Kletečný! Sedm set devět metrů nad mořem, převýšení větší než velké!

Ne, to taky nebude ten pravý důvod. U někoho možná, ale to je spíše menšina. Tak proč sakra?!

Možná je to úplně jednoduché, jen v tom hledám složitosti. Někteří lidé rádi chodí, ale potřebují motivaci. Chodit jen tak, to není ono. Je lepší si dát nějaký záchytný bod, nějaký cíl. A ten kopec… přímo se nabízí!

Víte, kopec je něco strašně přitažlivého, přímo na vás z mapy volá „vyjdi mě!“, nejde si dávat cíl třeba strom uprostřed pole. Na kopec vyjdete, často vyčerpaní, a většinou se vám ukáže pěkný výhled, který je ještě zkrášlen tím, že jste se kvůli tomu doplazili až nahoru. A když tam není výhled? Občas se najde vrcholová kniha. A když není ani ta? Jste na vrcholu, co chcete víc?!