Mnoho lidí vstává ráno brzy, ale podle mého odhadu je ještě větší množství lidí, kteří si rádi přispí. Do jaké skupiny patříte? Já do obou a proto vám mohu říci, co je správné.

Nejdříve začneme důvody, proč vstávat brzo, nesnažit se spát co nejdéle, nemyslet si, že každých pět minut spánku je to nejlepší, co člověka mohlo potkat.

1. Probuzení chvíli trvá

Snad ten hlavní důvod, proč ráno vstávám dříve než je nutno, je ten, že probudit se není otázkou zlomku sekundy. Když člověk ráno otevře oči, chvilku trvá, než může normálně fungovat.

Z vlastních zkušeností musím říct, že pokud jsme první hodinu v budově, která se nachází vedle mého pokoje, vstávám pět minut před zvoněním a pak nejsem schopna vnímat. Hodinu spíše prospím a ani potom se neprobudím. Celý den je takový zvláštně ospalý…

Ale když vstanu o hodinu dříve, v klidu se učešu (v těch pěti minutách se omezuji jen na zacuchaný drdol), najím a po půl hodině odejdu do školy. Čtvrt hodinky chůze, kterou již vnímám, protože jsem rozčesáváním vlasů dostala téměř do probuzeného stavu. A těch patnáct minut mně stačí na úplné probuzení, ve škole jsem schopna nejen vnímat, ale i logicky uvažovat a odpovědět, když jsem tázána.

2. Jíst snídani je důležité, nejlépe v klidu

Během pěti minut se vážně nestihnete najíst. Možná rychle něco vzít do ruky a zdlábnout po cestě, jenže to není zdravé. Nehledě na to, že když člověk sní něco ve spěchu ani si neuvědomí, že něco jedl a má stále hlad. Snídaně je základ dne, já bez ní nemohu fungovat, není snad nic horšího, než být bez snídaně.

Jídlo by nemělo být jen z povinnosti, člověk by si snídani měl trochu užít. Když vypustím dny, kdy někam spěchám, tak si vždy vše připravím, namažu housky, chleba či zaliju cornflakes v misce mlékem a uvařím čaj. Teprve potom zasednu a chutná mi vše mnohem více, než kdybych si jen vzala housku a flákla na to salám.

Když už mluvím o čaji, doporučuji zelený, dokáže po ránu dobře probrat. Nebo udržet při smyslech, když člověk musí vydržet dlouho do noci, ale o tom zase jindy.

3. Ranní sprcha

Pokud se ráno cítím hodně unavená a potřebuji fungovat, je snad nejlepší dát si vlažnou sprchu. Je to skvělá regenerace a to hlavně po krušně stráveném večeru. Stačí obětovat pět minut spánku a člověk se cítí jako znovuzrozený.

4. Čerstvý mozek

Již se mi několikrát osvědčilo, že pokud se něco nestihnu naučit do devíti večer, nechám to na ráno. K večeru už mozek bývá unavený a nechce vstřebávat další informace, kdežto ráno je čerstvý, po odpočinku. Ale před učením se je potřeba vykonat pravidelné ranní činnosti a hlavně se převléknout z pyžama a posvítit velké světlo, pokud je venku tma. V opačném případě hrozí opakované usnutí a tak do hlavy nic nenaleze.

Takže si vše shrňme. Pokud si ráno přivstaneme, budeme lépe fungovat, protože se stihneme v klidu nasnídat, osprchovat a třeba i něco naučit. Ranní neschopnost opadne mnohem dříve, než když budeme spát do poslední chvilky.

To je sice pěkné, ale proč si někteří lidé rádi přispí? Musí to mít přeci nějaký klad!

Já spím ráda, a proto většinou nestávám kvůli učení či fungování ve škole dříve. Většinou se probouzím s pocitem, že zase musím vstávat a snažím se tuhle špatnou skutečnost co nejvíce oddálit. Ale když vstanu, tak si často vyčítám, že zase budu bez snídaně, že jsem se nenaučila na písemku, …

Hodně velký vliv na mě má spolubydlící. Spí vždy tak dlouho, jak může a tím mi kazí moji morálku. Přece nebudu vstávat, když ona ještě spí! Počkám, až vstane ona a pak si ještě chvilku pospím. Nevím, proč se lidé snaží za každou chvíli spát co nejdéle, nic tak skvělého na tom nevidím, možná jen ten momentální pocit, ještě nemusím nic dělat, ještě můžu ležet.

Co je tedy správné? Vstávat brzo či si přispat? Myslím si, že je určitě lepší vstát dříve, protože ráno může člověk investovat čas, který mu chybět nebude, nevidím rozdíl ve vyspalosti po sedmi či šesti hodinách. Ale určitě nelze říci vstávejte brzy, přispat si je špatné. Každému vyhovuje něco jiného, já jen můžu doporučit ráno brzo vstávat, z vlastních zkušeností vím, že je to lepší. Ale přesto si častěji přispím. Už se těším na příští školní rok, to teprve přijdu na to, jaký typ ve skutečnosti jsem – budu bydlet sama a tak nebudu nikým v otázce ranní vstávání ovlivňována.

Jak to máte vy? Jste ranní ptáčata nebo si přispíte? Změnil tento článek něco na vašem postoji?

Je plno lidí, kteří zastávají názor, že tužka a papír už jsou minulost. Jsou nahrazeny klávesnicí a to buď počítačovou, nebo mobilovou.

A já se těmto lidem musím smát. Jak může být někdo závislý na něčem tak nespolehlivém? Přestane jít proud, vybijí se baterky… A jsou ztraceni! Ale já se svými poznámkami na papíře nebudu mít žádný problém. Papír nezklame, papír je spolehlivý.

Elektronické poznámky či diář jsou fajn věc. Ale mně pořád přijde jednodušší a rychlejší vzít papírový diář a naplánované věci psát do něj. Je pro mě mnohem jednodušší otevřít diář a listovat v něm, než vést si diář v počítači či mobilu, nedej bože někde online. To je snad to nejhorší, nepůjde internet a co potom?

Ne, mě vážně nepřesvědčíte o tom, že papíru už odzvonilo. Upřímně lituji lidi, kterým dokonce dělá problémy psát tužkou, vždyť je to základ! První věc, kterou se ve škole učíme, něco, co je potřeba k nabývání dalších vědomostí, zaznamenávání událostí, …

Ale připusťme možnost, že by papír došel, když by si chtěl člověk něco poznamenat, musel by použít nějakou elektroniku. Ne, já si to prostě nedokážu představit! Život bez papíru? To přece nejde! Papír je nutnost, papír je základ, … A vy chcete modernizaci?!

Nejsem křesťan, žid či muslim, ani jinou víru nevyznávám. Přesto se ptám, existuje nějaká vyšší síla? Něco, čemu se dá říkat Bůh?

Já říkám ano, existuje.

Vraťme se k jedné relativně pravděpodobné teorii o vzniku Vesmíru. Velký třesk, vzpomínáte? Souhra mnoha velkých náhod a díky tomu vznikl náš svět a dotvořil se do podoby, kterou známe dnes. Všechno to byly jen náhody, jiný poměr látek na začátku a nic by nebylo. Co když tomu pomohla vyšší síla? Co když u vzniku všeho byl někdo, kdo říkal tak a tak to bude? Třeba Bible ani nelže! Možná je celý Velký třesk jen další blud. Dříve lidé věřili, že svět vytvořil Bůh. Dnes někteří věří, že to byl Velký třesk.

Zkusme obojí sloučit do jedné teorie. Na začátku byl Bůh, na začátku bylo velké množství energie soustředěné v jednom bodě. Bůh byl ten bod, ta energie. Poté se vše z bodu začalo rozpínat. Bůh se rozpínal. A z něj všechno vzniklo. Takže my všichni, všechno kolem nás, to je Bůh?

Těžko se takové teorii uvěří, ale řekněte sami, logika v tom je.

Podívejme se na to ale z jiné strany. Proč lidé věří v boha? Nemluvím o tom křesťanském, mluvím obecně, o všech bozích, ve které lidé na celém světě věří. Obracejí se na ně pro pomoc, děkují jim za život, prosí je o maličkosti. Říkáte, že jsou blázni, protože žádný bůh neexistuje? Ale on existuje, člověk, který věří, si Boha sám utvoří.

Vážně nechápu lidi, kteří můžou říci, že bůh je kretén a všichni věřící také. Nedokáží tolerovat lidi, kteří jinak smýšlejí. Ale nemyslete si, že jsem vysazená proti nevěřícím, to rozhodně nejsem. Nenávidím i lidi věřící, kteří nedokážou tolerovat člověka, který je jiného vyznání.

Když se nad tím zamyslíme, tak dojdeme k závěru, že bůh je jen jeden. Lidé mu ale dávají různé podoby, někdy z něj dokonce dělají mnoho různých bohů. Ale pořád je to jeden a ten samý, je jedno, jestli se k němu modlí křesťan nebo muslim. Ale tohle někteří lidé nechápou. Jsou zaslepení svojí (ne)vírou a vše ostatní je pro ně špatné. Proč?

<Fiktivní reportáž, jen málo informací se shoduje se skutečností>

V sobotu 26. 9. 2009 navštívil známý a uznávaný spisovatel Stephen King naše hlavní město. Mimo téměř povinné prohlídky Prahy byla na programu i přednáška určená pro začínající spisovatele a samozřejmě i autogramiáda.

Stephen spolu se svou ženou Tabithou přiletěl na Ruzyňské letiště už v pátek večer, kde na něj už číhalo plno novinářů i fanoušků. Když jsem ho zahlédla, musela jsem uznat, že nám náš zdánlivě nesmrtelný spisovatel stárne. Není už nejmladší, před pěti dny mu bylo 62 a prožil nelehký život. Nejvíce se na něm podepsala nehoda z roku 1999, kdy ho na krajnici porazila bílá dodávka. Jeho krok je doteď trochu nepevný a kulhavý, ale přesto je na něm vidět, že je člověk, který v životě něco dokázal. Není to jen oblečení – bílá košile, černé sako a černé kalhoty – je to hlavně jeho pohled. Jeho šedé oči nekoukají povýšeně, ale spokojeně a šťastně. I Tabitha se usmívá, náramně jí to sluší. Tmavomodré dlouhé šaty a černý kabátek jí skvěle padnou.

Jakmile Stephen před letištěm zahlédne dav fanoušků, začne se zářivě usmívat. Rozhlédne se kolem, zamává a nasedne spolu se svou ženou do připraveného auta, které je odveze do hotelu v centru Prahy. To je pro dnešek všechno, Stephen už se neukáže.

Během sobotního dopoledne byla pro Stephena a jeho ženu připravena prohlídka Prahy. I když je to jen velmi málo času na to, aby Kingovi poznali celé město, jsou doslova unešení. Na otázku, co je na Praze nejkrásnější, Stephen odpověděl: „Mnoho krásných starých staveb, samé věže a věžičky, krásné mosty a to všechno v jednom městě. Praha je nádherná, nechápu, proč jsem se sem nepodíval dříve, času jsem měl přece už dost.“ Po prohlídce těch nejzajímavějších a nejhezčích míst v Praze, kam samozřejmě patřila i procházka po Karlově mostě a návštěva Pražského hradu, se Kingovi naobědvali a pak už Tabitha nechala svého manžela samotného. Čekala ho totiž přednáška „On Writing“ (O psaní), která se konala v Kongresovém centru v sále s kapacitou 2764 lidí. Sál byl samozřejmě zaplněn do posledního místečka a dostat se tam nebyl lehký úkol. Kdo nechával rezervaci na poslední chvíli, neměl šanci.

Když Stephen přišel na pódium, všichni povstali. Možná za to mohlo tmavomodré sako s bílou košilí a červenou kravatou, možná to mělo na svědomí osvětlení, ale najednou vypadal mladší. Došel až ke stolku s mikrofonem, posadil se a čekal, až dostane znamení, že má začít.

Původně jsem si myslela, že Stephen bude přednášet hlavně to, co už napsal v knize O psaní. Ale nakonec jsem byla příjemně překvapena. Vypustil celou autobiografickou část, která zabírá přibližně dvě třetiny knihy. V knize se dozvídáme plno informací o jeho dětství, o tom, jak se formoval spisovatel jeho formátu. Dnes se ale rovnou pustil do povídání o řemesle. Mluvil spisovnou a krásnou angličtinou hodnou spisovatele, které všichni bez problémů rozuměli. Žádný přízvuk či jiné komolení jazyka, ale krásná mezinárodní angličtina.

Nejdříve povídal o skřínce s nářadím, tedy o tom, co všechno musí mít spisovatel k dispozici. V knize tomuto tématu věnuje jen dvacet stránek, ale při přednášce to možná až moc protáhl. Některé věci několikrát opakoval a zdůrazňoval a občas to trochu až nudilo. Ale pak přešel k hlavní části, jak se má spisovatelské nářadí použít. Na Stephenovi bylo vidět, že ví, o čem mluví. Tomu chlapovi by člověk snad věřil i úplné nesmysly! Tak důvěryhodným dojmem působil. Když po čtyřech hodinách domluvil, celé publikum začalo tleskat a hned nato vstalo. Stephen se usmíval a potlesk nebral konce. Lidé stáli a tleskali celou věčnost, až poté začal potlesk slábnout.

Po přednášce jsem si musela říct, že ze mě nikdy spisovatel nebude, je to až moc složité řemeslo. Ale rychle dopředu, ať od Stephena ještě získám podpis. Před pódiem se vytvořila dlouhá řada, ale já měla štěstí. Seděla jsem na skvělém místě, byla dostatečně rychlá a tak jsem zanedlouho stála tváří v tvář samotnému Stephenovi Kingovi! Na jeho obličeji se podepsal zub času i jeho životní zkušenosti. Ale vrásčitý obličej se usmíval. Byl to úsměv upřímný, netvořily ho jen rty, ale i oči. Roztřesenýma rukama jsem mu podala český výtisk knihy Holčička, která měla ráda Toma Gordona se slovy „to je moje nejoblíbenější“. Stephen knihu otevřel a podepsal se na první stranu. Poté ji znovu zavřel a chvilku na ní koukal.

„Dobrá volba“ řekl. „Patří mezi ty, na které jsem pyšný.“

Ale to už mě vyháněl netrpělivý fanoušek za mnou. Jakmile Stephen podepsal knihy všem, kdo si pro podpis přišli, odebral se za bouřlivého potlesku do zákulisí, kde už na něj čekala jeho žena. Spolu nasedli do auta, které je odvezlo na letiště.

Když se loučil, ještě novinářům prozradil, proč byla jeho návštěva Prahy tak krátká. „Škoda, že tu nemohu zůstat déle. Praha je opravdu nádherné město a Češi jsou velmi přátelští. Ale bohužel, ani tento dvoudenní výlet mi doktor neschválil, radši se vrátím domů do Bangoru, abych ho moc nenaštval.“ Poslední úsměv a poté už nastupuje do letadla.

Určitě si nemyslím, že by bylo špatné chránit přírodu, ba naopak, myslím si, že je to nutné. Ale vážně nechápu lidi, pro které je to nejdůležitější chránit přírodu.

Ano, jsou důležití, kdyby nikdo takový neexistoval, freony by nám rozežraly celou ozónovou vrstvu a vodní toky by byly obří, smradlavé a jedovaté stoky. Vymřel by ten vzácný druh velryb, mimo jiné.

Ale přece jenom se nikdy k ochráncům přírody či ekologům nepřidám. Třídím odpad, nepoužívám lahve na jedno použití, šetřím elektřinou, nejezdím autem, ale na kole, … Podle mého názoru toho dělám dostatečně.

Vážně nechápu, proč se kvůli ochráncům přírody tolik zdržela stavba dálnice Praha – Drážďany. Podle mého skromného názoru, si chtěli ochránci vydobýt úplně jinou trasu dálnice, která by nakonec ani nesplňovala to hlavní kritérium – nejrychlejší cesta. Protože taková oklika, to by ani můj otec nebyl v Drážďanech rychleji!

Nehledě na to, že dálnice je svým způsobem ekologická. Auta jezdí a budou jezdit bez ohledu na dálnici. Pokud se jede přes díry světa, do kopce, s plno zatáčkami (a nemyslete si, že se dá přes hory dostat jinak), zatíží průjezd automobilu životní prostředí více, než když jede plynule a víceméně rovně.

Ochránci přírody ve většině případů ani nepřemýšlejí o celém problému. Jsou omezení a vidí jen to špatné, přičemž se neuvědomují, že je to ve jménu menšího zla. A menší zlo je přece správné!

Na facebooku byla odpůrci státní maturity založena skupina. Skupina nese název „Nechceme státní maturitu!“

Což mě dovedlo k otázce, zdali je státní maturita krok správným směrem či nikoliv. Úvodem by možná bylo dobré říci, že jsem tak trochu mimo děj. Příští rok sice budu dělat státní maturitu, avšak Saskou. Zde je už samozřejmost, že je maturita zadávána centrálně, je to něco zaběhnutého, co se nehodlá v nejbližší době měnit.

Ale v Čechách je to jakási novinka. Ačkoliv státní maturity už nějaký ten pátek jsou, stále se najdou lidé, kterým to přijde jako naprostý nesmysl a nechtějí se s tímto faktem smířit. Většinou jsou to studenti méně náročných středních škol. Co si budeme nalhávat, v Čechách nakonec může dostat maturitu každý, kdo o ni stojí. Na některých odborných školách to nebyl žádný problém. Ale pak přišla státní maturita, maturita, která je stejná pro studenty gymnázia i pro studenty odborných středních škol. Některým se může zdát, že bude maturita těžší.

Nevím, nedělala jsem maturitu v Čechách, ani tu novou, státní a doufám, že to nebude potřeba. Vidím to zvenku. Ale myslím si, že je to správný krok, protože když dnes člověk v Čechách řekne, že má maturitu, nic to neznamená. Může být z nějaké nenáročné školy a proto by maturita měla státně zadávaná. Protože jen díky tomuto bude laťka nastavena stejně vysoko.

Snad jen díky tomuto v Německu maturita už něco znamená. Dostanete jí pouze na gymnáziu, je státem zadávaná a taky se předpokládá, že je člověk s maturitou na vysoké škole nebo univerzitě, či tam v nejbližší době půjde.

Myslím si, že takto by to mohlo fungovat za čas i v Čechách. Mít maturitu z gymnázia není jen tak, člověk musí něco dělat. Jenže pak absolvent řekne „mám maturitu“ a nikoho to nezajímá. Většina lidí v Čechách má maturitu!

Není snad nic horšího, než když jsem poslána pro Blesk. Ale je, když jdu k vietnamcům pro jídlo, ale o tom jindy. Dnešní téma je bulvár. Proč ho tak nenávidím? Proč ho lidé čtou? Na první otázku vám dám pravdivou odpověď, u druhé budu jen hádat.

Bulvár je pro mě něco odporného a nechutného. Nejenže se v Blesku a podobných novinách nic nedočtete, ale navíc slohová úroveň ve většině případů nedosahuje úrovně žáka páté třídy základní školy. Krátký spot o ničem, kde autor skáče od jednoho k druhému, je přesně to, o co v bulváru jde.

Přímo dokonalou ukázkou je online deník Super.cz. Rádoby článek, který má titulek tenspí s tamtou a hned v dalším odstavci se autor věnuje tomu, že tamten jel na dovolenou s támhletou. Není snad ani třeba dodávat, že následující tři odstavce se věnují také něčemu úplně jinému. K čemu jsou normálnímu člověku takové informace? Nechápu, jak někdo může mít potřebu vědět, co dělají celebrity, s kým spí, kam jezdí na dovolenou. Nejhorší je, když se člověk dostane do společnosti lidí, kteří bulvárem žijí. To pak rozum nestačí. Z jedné strany se hrnou informace, že je tamta zase těhotná a zase s někým jiným. Ale ten jí mezitím podvádí, jen si užívá dočasné slávy. A bla, bla, bla…

Vždyť to jsou úplné blbosti! Informace, které nám nic nedávají, prázdná slova, a přesto se najdou lidé, kteří bez bulváru nemohou být. Proč? Možná sami nezažívají nic zajímavého, žijí nudným životem, bez zážitků, na které vzpomínat. A tak čtou bulvár a žijí skandály známých osobností. Možná se mýlím, ale jinak to nedovedu vysvětlit.

Vím jen to, že se Blesku štítím. Stydím se, když ho kupuju. Ale ostatním lidem je to jedno, protože číst bulvár je dnes normální, dalo by se i říci, že moderní.

Když něco vytvoříte, něco, co používají jiní lidé, něco co používají obyčejní lidé, neměňte to prosím. Protože s každou změnou pouze naštvete či dovedete k bezradnosti mnoho obyčejných uživatelů. Prožijí kvůli vám chvíle bezmoci, pocit poníženosti a samozřejmě bezradnost.

Ačkoliv vám přijde, že je provedená změna minimální či že je to změna k lepšímu, nakonec se ukáže, že jste pouze poškodili velké množství lidí a jen zlomek vaši snahu ocení. Stačí jen umazat jeden zbytečný odkaz a obyčejný uživatel se nemůže dostat tam, kam chce.

Co je tomu důvodem? Je to celkem prosté. Průměrný člověk se naučí jakýsi algoritmus, pokud nějakou činnost provozuje častěji. Je to vzorec, podle kterého jedná a počítá s tím, že se nezmění vnější vlivy a bude moci tento algoritmus používat až do konce svého krátkého života. Jenže pak přijdete vy se svými změnami a algoritmus je nepoužitelný.

Je menší skupinka lidí, kteří si téměř okamžitě vytvoří algoritmus nový, avšak drtivá většina se problém snaží řešit starým, již zaběhlým postupem a tím pádem nemá šanci se ze situace dostat. Tito lidé totiž nekoukají okolo, koukají jen na to jedno místo, kde se nacházelo to, co hledají, nekouknou ani o milimetr jinam. A přitom je to tak jednoduché!

Nejhorší to mají lidé, kteří si vytvoří šíleně dlouhý algoritmus, který je obtížný na zapamatování. Jakmile se ho naučí, vážou se jen na něj, protože je stálo mnoho úsilí tento postup ovládnout. Nesnaží se algoritmus žádným způsobem zkrátit. Radši udělají dvacet kliků myší, než by zmáčkli o pět kláves více a devatenáct kliků méně.

A takoví lidé se pak dostanou do bezvýchodné situace, když na hlavní stránce seznamu zmizí jeden malý odkaz na slovník. Pak už nezbývá nic jiného, než doufat. Doufat v znovuobjevení odkazu či pomoci z venku. …

Prosím, neničte lidem jejich algoritmy…

Když jsem se jednou za mé rané puberty dívala na Dinotopii, utkvěla mi v hlavě jedna věta. Nevím, jestli jí reprodukuji správně, ale zněla asi takto:Jez, abys žil. Nežij abys jedl.

Nechci mluvit o filmové pohádce, ale spíše se zaměřit na tuto větu. Jak jste na tom vy? Jíte, aby jste žili? Nebo snad patříte mezi ty, co žijí jen proto, aby jedli? Podle mého názoru je mnohem větší pravděpodobnost, že spadáte do toho druhého okruhu lidí. Jen málokdo dnes jí ve zdravé míře, v dnešní společnosti to snad ani nejde. Jídlo je na každém rohu.

Podle mého názoru většina lidí existuje jenom proto, aby se mohla přežírat. Jídlem slaví úspěch, jídlo na počest narozenin, jídlo na zkrácení dlouhé chvíle, jídlo k filmu, jídlo jako zábava, jídlo, jídlo, jídlo…

Když se rozhlédnu kolem sebe, tak devadesát procent lidí trpí nadváhou. Někteří jen mírnou, snesitelnou, ale jiným nelze říci jinak, než tlusté prase. Proč je největší zábavou celého lidstva jídlo? Vždyť je to nemoc! Touha mít co nejvíce, sníst co nejvíce, s nikým se nepodělit. To je ta nemoc!

Jídlo je vlastně jedna z nejhorších závislostí. Člověk jíst musí, jídlo je jako droga. Ale je potřeba vědět, kdy se jí proto, abychom zdravě přežili a kdy už jen žereme, abychom se nenudili. Proč to lidi dělají? Proč si nenajdou jinou zábavu? Já vám to povím. Jsou líní. Lidstvo je jedna velká halda líných tlustých prasat.

Měli bychom se nad sebou zamyslet. Vždyť je to vážně nechutné, koukat na ty špeky všude okolo. Někteří už dokonce ani neseženou oblečení a musí se oblékat do pytlů! A co hůř, někteří se pak snaží narvat do oblečení a ty špeky jim všude vylézají, copak nejsou ani trošku soudní? Já být na jejich místě, tak se zahrabu.

Ale ne, oni se nezahrabou. Radši se jdou znovu nažrat, často do nějakého fastfoodu, za chvíli mají zase hlad a tak se zase přežerou. Mají náhodou depku z toho, že jsou tlustí? Dostanou se z toho jen jedním způsobem – zase se přežerou. Je to začarovaný kruh, … Jak z něj ven? Nežrat, ale jíst!

Nemohu si pomoct, ale po dnešním dramatickém dopoledni jsem si asi vypěstovala odpor k psanému dramatu. Nikdy mi to nešlo číst, ale dnes tomu bylo jinak. Začetla jsem se celkem rychle, dva Čapkové – Matka a Bílá nemoc – byly celkem rychle za mnou, ale něco se mi na tom prostě nelíbilo.

Musím uznat, že je to čtitelnější nežli třeba Strakonický dudák, ale pořád mi ta dramata přijdou něčím zvláštní. Možná jsou zvláštní jen proto, že to není próza?

Já vím v čem je chyba. Ta díla jsou nedodělaná. Zdají se být nedodělaná. Něco tomu chybí, nějaká akce. Vše je tam popsáno tak suše! Nedá se to číst, možná kdyby to člověk polil. Myslím, že během dnešního dopoledne dosáhla má nechuť k dramatu vrcholu. Ne, vážně mě k tomu dlouho nikdo nedonutí.

Sakra, to zase není pravda. Ještě mě tu čeká jedna knížka, a to německy.