Víte, jak vypadá typický Čech? Na vše si ztěžuje, ale nedělá nic pro to, aby se to zlepšilo. Nadává na vše, ale jakmile je něco tak, jak chce, aby bylo, taky na to nadává. U Čechů je koncentrace těchto lidí snad největší, ale nemyslete si, že to je jen naše výsada. I ve světě se najde velké množství takovýchto lidí.

A k čemu jsou takoví lidé dobří? K ničemu! Neustále nespokojení primitivové, kteří nadávají snad úplně na vše, jsou přece k ničemu!

Snad úplně nejjednodušší příklad je počasí. Lidé nadávají, že je zima a sníh, chtějí už konečně léto. Jenže pak se oteplí a to se jim taky nelíbí, kdo prý má v tom horku vydržet?

Lidé jsou prostě nevděční idioti. Nelíbí se jim současné dění, ale jakmile přijde něco nového, zase nadávají. Nedokážou prostě nic ocenit, pozitivní maličkosti přehlížejí a větší události také. Pravděpodobně vidí jen to špatné, protože si neustále ztěžují.

Copak je to normální? Ta neustálá nespokojenost? Ale nejhorší na tom je, že tito nespokojení primitivové se ani nesnaží nic změnit, stačí jim jen přihlížet a kritizovat okolí. Proč by měli něco dělat? Vždyť by se sedřeli! Ale samozřejmě umí vše nejlépe, a neustále jen radí. A samozřejmě kritizují.

A je nějaká šance, že se společnost těchto lidí zbaví? Není, protože jsou takoví skoro všichni.

Není to zas tak dlouho, co se nám před dveřmi objevil postarší zfetovaný pán. Byl úplně mimo, seděl na schodech před barákem a blokoval průchod.

Když jsem ho viděla, říkala jsem si, že snad ani není možné, aby nám seděl feťák před vchodem. Tak malé město jako Lovosice, tady se přece nic takového neděje!

Ale přesto to byla pravda, žádné snění či představy, ale krutá realita. Na schodech seděl feťák. Trochu jsem se bála a tak jsem ho slušně požádala, aby mě pustil domů. Naštěstí požil utlumující drogu a nebyl agresivní. Pomalu se odvalil pryč a já mohla projít.

Ale co kdyby ta pochybná existence začala být agresivní? Když jsem došla do svého pokoje, rozhodla jsem se, že zavolám na policii, aby se o něj postarali. Přece jenom ohrožuje okolí, je nebezpečný pro normální lidi. Město Lovosice se asi půl roku může vychloubat městskou policií a tak jsem volala tam. Jenže telefon nikdo nebral. Zkusila jsem i mobil, a výsledek byl stejný.

Asi dvě stě metrů od našeho domu je policejní stanice a tak jsem zkusila zavolat i tam. Policista, který telefon zvedl, mi řekl, že nemá hlídku, takže na místo nikoho nemůže poslat. To, že nám před domem sedí zfetovaná existence, ho vůbec nepřekvapilo, takže o celém problému pravděpodobně věděl.

A tak se ptám, kdo mi má v takové situaci pomoci? Platíme přece policii, aby nám pomohla v nesnázích a chránila nás, Vždyť heslo, které mají na autech, zní Pomáhat a chránit. Proč se na mě teda všichni vykašlali?

A proč vůbec existují takoví jedinci? Kdo vymyslel drogy? Kdo povolil těmto nickám žít?!

Snad každý má nějaké zkušenosti s opilým člověkem. Občas je to zábava, ať už jsme opilí nebo se o opilého staráme. Samozřejmě také záleží na tom, jak moc je dotyčný opilý, nejlepší je stav tak akorát. Ale nesmí to být prase, protože někteří lidé se chovají jako prasata už po jedné skleničce vína.

Ano, alkohol je fajn, dokáže dovést do správné nálady, přivede nás do vtipných stavů, díky němu zažíváme nevšední věci. Ale občas je alkohol spíše jakýsi jed.

Pokud někdo pije pravidelně a to nejen za účelem uvolněnější nálady, stává se člověk agresivním. Na alkohol se také dá koukat jako na jakýsi druh drogy. Droga to není žádná utlumující, ale povzbuzující. Dodá člověku sebevědomí a opilý jedinec pak jedná tak, jak by si za střízlivého stavu nedovolil.

A právě tito lidé, lidé kteří neumí pít, nýbrž jen chlastat, a je to jejich největší a jediná zábava, lidé, kteří jsou neustále v líhu, jsou příčinou názoru, že alkohol je nepřítel lidstva.

Ano je, ale jenom proto, že lidstvo s ním neumí zacházet. Lidstvo neumí pít, lidstvo totiž chlastá! Většina lidstva jsou totiž omezení primitivové, kteří si pořádně neuvědomují moc alkoholu a neumí s ním zacházet. To jen ta hrstka inteligentních lidí ví, jak alkohol efektivně využít. Ostatním bych ho zakázala!

Kdysi dávno jsem si založila profil na facebooku, protože to bylo něco nového, ve světě používaného a u nás neznámého. Ale po registraci jsem facebook ohodnotila jako zbytečný a život šel dál.

Jak už to tak bývá, člověk se občas vrátí k věcem, které předtím odsoudil. A to se přihodilo i u mě, když jsem slyšela, jak všichni okolo mluví o facebooku, jak je známý i mezi lidmi počítače mírně podprůměrně znalých, musela jsem se znovu přihlásit. Měla jsem několik nabídek přátelství od lidí které znám, něco jsem rozeslala a pak už jen koukala a divila se.

Pomalu se dostáváme k definici facebooku. Co to vlastně je? Něco, díky čemu byste měli mít kontakt se svými přáteli. Ale! Dejte takovouto možnost hloupým puberťákům a dopadne to katastrofálně. Druhý den se mi domovská stránka začala plnit různými výsledky nesmyslných testů, které mě vůbec nezajímají a pozornosti hodné výkřiky se ztrácely v množství odpadu.

Nejzajímavější na tom je fakt, že někteří lidé prázdniny proseděli u facebooku, dělali nesmyslné testy, zveřejňovali ještě nesmyslnější výsledky a ještě k tomu nabádali ostatní. Vážně nechápu těchto několik jedinců, kteří jsou schopní sedět od rána do večera u počítače a mít otevřený jen facebook.

Evidentně nemají co dělat, nudí se, nedokážou si vymyslet program. Lituji je. Ale na druhou stranu jim strašně závidím, protože mají pravděpodobně velký přebytek času. Jiný důvod snad nemůže vysedávání u facebooku mít. Nebo se mýlím?

Upozornění: Tento článek je šrot. Nedává smysl a odklání se od původního témata.

Přečtení Patrikova článku Rozumní lidé cvičí, primitivové zvrací do záchoda mě dovedlo k úvaze, do jaké skupiny Patrikem vyjmenovaných lidí patřím. Podle mého názoru to nejde rozdělit přesně tak, jak Patrik říká – na tlustá prasata a lidi, kteří něco dělají.

Troufám si tvrdit, že patřím mezi skupinu lidí, kteří si budou vydělávat hlavou, což ve většině případů znamená celý den sedět. Už mám na to pěkný trénink, ve škole jsem od úsvitu do setmění. Ano, je to tak, když jdu ráno do školy, tak je tma a jdu ze školy a je zase tma. Přijdu a žádnou fyzickou námahu nevykonávám, takže jsem podle Patrikovy teorie tlusté prase. Podle mého skromného názoru nejsem, ale přitom se zrovna nepřetrhnu.

Ze školy jsem vyflusaná, ale přesto plna energie, vždy bych něco dělala. Ale v zimě to nejde, nenávidím zimu. Kdyby bylo teplo, nasedla bych na kolo. Ale v zimě to je o ničem. Zima je krásná, ale nemám jí ráda, protože mě strašně omezuje.

Patrik radí „každodenní hodinu na rotopedu“. Jenže co to je? Nevím jak Vy, ale já rotoped nesnáším, copak je normální stát na místě v místnosti plné příšerných posilovacích strojů a šlapat jak blbeček? Vždyť to ztrácí ten původní smysl, projet se po krásné krajině, nebo po pěkné cyklostezce podél Labe do Drážďan. Jak může někoho bavit šlapat na rotopedu? Rovinka, která se ani nehýbe, co to je? Nebudu dělat věci, které dělat nemusím a nebaví mě.

Možná hledáte nějaký smysl tohoto článku, musím říci, že asi hledáte marně. Je to můj výkřik ze zoufalosti, můj stesk po pěkném počasí, moje touha po jaře. Zima je nudná. A pak přijde Patrik Vogl a radí, že mám jít šlapat na rotoped, protože jsem tlusté prase.

Přijde jaro, bude krásně, mě bude krásně. Přijde léto, bude ještě krásněji, já se budu mít báječně. Pak se dostaví podzim, a já spolu s přírodou začnu pomalu usínat. A najednou je zase zima. Ta hnusná a nudná zima. Začne jaro, a já budu maturovat. Ještěže se nematuruje v zimě, to bych neprošla.

Žádná kapsa, potřeba mít sebou mobil, znáte to? Tak tohle zažívám poslední dobou poměrně často. Jsem vlastníkem tvárnice Nokia N95, která se nikam nevejde, dokonce často ani do kapsy. Ale jsem zvyklá nosit mobil neustále u sebe, vlastně asi jenom kvůli tomu, abych věděla, kolik je hodin.

Pokud jsem v Čechách, tak mobil používám na volání a psaní SMS. Pokud jsem v Německu, což je většina mého drahocenného času, tak na zjištění „kolik je hodin“ a občasné zkontrolování emailu, pokud jsem už v posteli a nechci se zvedat a zapínat počítač. Totiž, ono je to tak, že vypnu počítač a začnou mi chodit emaily.

Jenže ta tvárnice je vážně velká. Je to celkem dobrá hračka, ale pomalá a odporně veliká. Pomalu ztrácím nervy. Ale dnes jsem to vyřešila. SIMkartu dala zpět do mého starého, dobrého, hloupého, malého telefonu od firmy Sony Ericsson a tvárnici mám vedle postele na poličce. Použití je všem jasné, budík a přístup k internetu. A můj malý, starý, krásný se mi akorát vejde do kapsy.

K čemu ten mobil tedy nosím neustále u sebe? Abych věděla, kolik je hodin.

Asi si pořídím hodinky, …

Co je to reklama? Asi ani žádná definice neexistuje, proto se pokusím nějakou vytvořit. Reklama je … Nevím, možná něco, co ovlivňuje lidi? Něco, co otravuje klidné bytí? Něco, co je lepší ignorovat? Nebo snad něco, co nám dá vědět o nějaké novince? Z toho kloudná definice nebude. Ale potřebuje vůbec někdo definici reklamy? Zajisté ne, protože všichni vlastně víme, co je reklama zač. Jen si to moc neuvědomujeme.

[celý článek]

Zálohujete si všechna pro vás důležitá data? Ukládáte průběžně rozdělanou práci? Pak patříte mezi tu šťastnou menšinu. Ačkoliv se vám to zdá téměř nemožné, existují lidé, kteří práci uloží až když je hotová, ukládají na systémový disk a nikam jinam nezálohují.

Proč o tom vlastně mluvím? Právě jsem byla skorosvědkem vylití vody na počítač. Už chápete, proč mám averzi vůči lidem, kteří si postaví sklenici s pitím vedle počítače, popřípadě dokonce na něj?

A co se stalo? Pravděpodobně zformátovaný disk, soudím podle toho, co mi bylo vyprávěno. Nešťastník tam měl mimo jiné jeden rozdělaný, téměř hotový referát a komplexe Arbeit (taková práce potřebná k propuštění k maturitě o hodně stránkách), která už se taky chýlila ke své definitivní podobě a odevzdání.

No a ten člověk, který si vylil vodu na počítač, si samozřejmě nic nikam nezálohoval. Vždyť na opravdu důležité věci stačí flasha s opravdu skromnou kapacitou, kterou dnes jako reklamní rozdávají na každém rohu. Záloha nezabere ani celou minutu. Tak proč to ti lidé nedělají? Samozřejmě je rozumnější si to nejdůležitější pojistit lépe, ale tato alternativa by v tomto případě byla dostačující.

Já osobně bych si nikdy nedovolila mít důležité práce jen na jednom místě! Vždyť i tupitomou databázi Tiny blogu zálohuji!

A proč sakra ukládáte na systémový disk svá data? Nikdo vám snad neřekl, že se to nedělá? Mít Windows XP spolu s postahovanými viry na stejném disku jako data, o které nechcete přijít?!

Průběžné ukládání a záloha je prostě základ. Všichni přece musíme počítat s tím, že se vše pokazí vždy v tu nejnevhodnější chvíli. A proto je třeba se pojistit, hlavně u těch důležitých prací. Ale některým lidem tohle prostě nevysvětlíte…

Dnes jsem narazila na problém demokratického hlasování. Je to celkem zajímavé, do jakých nesnází nás demokracie dovede, po přečtení tohoto článku si možná uděláte lepší představu o tom, jak těžký úděl mají naši poslanci.

Představte si situaci, kdy hlasuje 10 lidí. Pro začátek dostane každý dva hlasy, které předá dvoum objektům, které se mu nejvíce zamlouvají. Objektů je asi 30, takže je celkem malá pravděpodobnost, že vyhrají dvě témata.

Ale samozřejmě, že hlasování dopadne 4 hlasy pro šmoulu, 4 pro zlobra, 3 připadly drakovy, 3 elfovi a 3 hobitovi. A těchto pět bytostí se dostane do druhého kola.

Každý hlasující má možnost podpořit pouze jednoho favorita a po tomto kole tu máme dva vítěze. Šmoulu a hobita. To neznamená nic jiného, než že musí proběhnout další kolo hlasování.

A jelikož je deset hlasujících, kolo končí s poměry hlasů pět ku pěti. Jak jinak, že?

Ach ano, a tady nastává moment, kdy už se neví, co dál. Vezme se přestávka, nebo se případ odloží. Takže zase žádný závěr.

Demokracie je fajn, ale má své mouchy. Pokud má být počítán každý hlas, pokud má mít každý hlas stejnou hodnotu, jsou pak určité řešení problému zbytečně odsouvány a prodlužovány. Kdyby se místo zdlouhavého hlasování rovnou jednalo, tak je méně problémů, protože by byly dříve vyřešeny.

Nejsem proti demokracii. Jen si myslím, že by tu pořád měla být nějaká autorita, která v nerozhodných situacích zasáhne a zasáhne v čas. V opačném případě totiž vznikají diskuse o ničem, přetrvávající problémy a co hlavně, nic se nevyřeší.

Co to znamenalo v praxi? Zabitá hodina češtiny, když se mělo dohodnout téma na fejeton. Nemohla přijít učitelka s jedním. Každý přinesl tři. Nakonec jsou dvě témata, i když měl být výsledek psát všichni stejné téma.

Vážně není nic horšího než přijít ráno do školy a na uvítanou dostat překlad. Kdyby z cizího jazyka do mateřského, tak neremcám. Ale z angličtiny do němčiny?! Ne, to je vážně nad mé síly.

Pokusím se trošku přiblížit můj problém. Dovolím si tvrdit, že rozumím německy. Nedělá mi problémy v němčině přemýšlet, dělám to automaticky. Němcovi odpovídám německy, aniž bych si v hlavě tvořila české mezivěty. I když je to podle některých dobře, u většiny lidí vzniká jakýsi blok, který člověku nedovolí překládat. Něco je vám vyprávěno či vysvětlováno, vy víte, co je vám říkáno. Jenže problém nastane, jakmile získané informace máte reprodukovat do jiné řeči.

Někteří z vás určitě ví, že až na češtinu mám momentálně všechny předměty německy. Něco se naučím, umím to reprodukovat, když mě o to poprosí Němec. Ale jestliže se začnu bavit s Čechem a chci mu vyprávět o zuřivých chemických dějích, které zrovna probíráme, tak nedokážu vyslovit ani to pitomé slovo kyselina. Pro mě je to Säure.

Kdyby to byly jen odborné názvy. Ale ne, patřím mezi tu většinu lidí, která když žije chvíli v cizině, tak přestává umět česky. Kdy já mluvím čistě česky? Snad nikdy! Jakmile vyprávím něco ze života (většinou ze školy), lidé, se kterými nežiji mi nerozumí. Vždyť já i místo budovy říkám Gebäude!

Strašný problém zažívám při angličtině. Většinou rozumím textům, které čteme. Ale když po mně někdo chce, abych to přeložila do češtiny? Problém. Ale mnohem menší než s němčinou, protože přiznejme si, angličtina není jazyk, kterým bych dokázala plynule mluvit.

Nejhorší ze všeho je již zmiňovaný překlad z angličtiny do němčiny. Obojí je pro mě cizí řeč. Začnu překládat a v půli věty zjistím, že už zase píšu anglicky, jen trošku jinými slovy. Je to vážně k zbláznění, tohle všechno způsobuje jen ten jeden blok v hlavě.

Vážně obdivuji lidi, kteří dokáží překládat. Ať už jen na papíře, jen do svého jazyka či do cizího. O to víc obdivuji ty, kteří dokážou překládat plynulou řeč. Je to pro mě něco nepochopitelného, bohužel trpím tím překladatelským blokem, jako většina lidí.

Taky jim tak trochu závidím. Chtěla bych aspoň kousek toho, co oni mají.