Společenské šaty

Plesová sezóna již pozvolna začala. Chystáte se na nějaký? Já určitě ano. Stojím právě před volbou, jestli investovat do nových šatů nebo si raději nějaké půjčit. Společenských šatů nabízí obchody spoustu, možná dokonce až moc. Člověk si má z čeho vybírat, ale nakonec si říká, tamty plesové šaty by možná byly lepší.

Pokud si šaty koupíte, máte k nim určitý vztah, protože jsou vaše. Ve vypůjčených šatech jsem se nikdy necítila úplně dobře, protože jsem věděla, že nejsou moje a že je budu muset vrátit. Ale zas na druhou stranu, na každý ples by se mělo jít v jiných šatech, proč si teda společenské šaty kupovat, když je použijeme jen jednou? Není lepší si je vypůjčit?

Dejme tomu, že si zakoupené šaty na sebe vezmeme i vícekrát. Lidé si těžko budou pamatovat, že jsme je na sobě měli i předminulý rok. Ale co třeba svatební šaty? Vyplatí se je vůbec kupovat? Nevím jak vy, ale já mám v plánu se vdávat jen jednou. Asi bych si nekoupila krásné svatební šaty, abych je měla jeden den na sobě a pak je uklidila někam pod postel. Asi si radši zajdu do půjčovny svatebních šatů a po svatbě je zase vrátím. Ale uvidím, až se budu vdávat, třeba do té doby názor změním.

Jedním z nejznámějších obchodů se svatebními a společenskými šaty je společnost Kleinod, 15 let patří mezi evropskou špičku tohoto oboru. To je podle mého názoru dostatečnou zárukou velkého výběru kvalitních společenských šatů. Od roku 2007 tuto firmu naleznete také ve Svatebním domě v Praze nedaleko obchodního Centra Chodov.

Ať už se rozhodnete šaty koupit nebo vypůjčit, zkuste obchod či půjčovnu společenských šatů, kde mají velký výběr, nebo se koukněte na více místech. Nespokojte se s dostatečně dobrými šaty, ale chtějte dokonalé. Společenských šatů je velký výběr a i vy si rozhodně vyberete takové, které vám budou stoprocentně vyhovovat.

Děti nechtějí státní maturitu

Na facebooku byla odpůrci státní maturity založena skupina. Skupina nese název „Nechceme státní maturitu!“

Což mě dovedlo k otázce, zdali je státní maturita krok správným směrem či nikoliv. Úvodem by možná bylo dobré říci, že jsem tak trochu mimo děj. Příští rok sice budu dělat státní maturitu, avšak Saskou. Zde je už samozřejmost, že je maturita zadávána centrálně, je to něco zaběhnutého, co se nehodlá v nejbližší době měnit.

Ale v Čechách je to jakási novinka. Ačkoliv státní maturity už nějaký ten pátek jsou, stále se najdou lidé, kterým to přijde jako naprostý nesmysl a nechtějí se s tímto faktem smířit. Většinou jsou to studenti méně náročných středních škol. Co si budeme nalhávat, v Čechách nakonec může dostat maturitu každý, kdo o ni stojí. Na některých odborných školách to nebyl žádný problém. Ale pak přišla státní maturita, maturita, která je stejná pro studenty gymnázia i pro studenty odborných středních škol. Některým se může zdát, že bude maturita těžší.

Nevím, nedělala jsem maturitu v Čechách, ani tu novou, státní a doufám, že to nebude potřeba. Vidím to zvenku. Ale myslím si, že je to správný krok, protože když dnes člověk v Čechách řekne, že má maturitu, nic to neznamená. Může být z nějaké nenáročné školy a proto by maturita měla státně zadávaná. Protože jen díky tomuto bude laťka nastavena stejně vysoko.

Snad jen díky tomuto v Německu maturita už něco znamená. Dostanete jí pouze na gymnáziu, je státem zadávaná a taky se předpokládá, že je člověk s maturitou na vysoké škole nebo univerzitě, či tam v nejbližší době půjde.

Myslím si, že takto by to mohlo fungovat za čas i v Čechách. Mít maturitu z gymnázia není jen tak, člověk musí něco dělat. Jenže pak absolvent řekne „mám maturitu“ a nikoho to nezajímá. Většina lidí v Čechách má maturitu!

Bulvár!

Není snad nic horšího, než když jsem poslána pro Blesk. Ale je, když jdu k vietnamcům pro jídlo, ale o tom jindy. Dnešní téma je bulvár. Proč ho tak nenávidím? Proč ho lidé čtou? Na první otázku vám dám pravdivou odpověď, u druhé budu jen hádat.

Bulvár je pro mě něco odporného a nechutného. Nejenže se v Blesku a podobných novinách nic nedočtete, ale navíc slohová úroveň ve většině případů nedosahuje úrovně žáka páté třídy základní školy. Krátký spot o ničem, kde autor skáče od jednoho k druhému, je přesně to, o co v bulváru jde.

Přímo dokonalou ukázkou je online deník Super.cz. Rádoby článek, který má titulek tenspí s tamtou a hned v dalším odstavci se autor věnuje tomu, že tamten jel na dovolenou s támhletou. Není snad ani třeba dodávat, že následující tři odstavce se věnují také něčemu úplně jinému. K čemu jsou normálnímu člověku takové informace? Nechápu, jak někdo může mít potřebu vědět, co dělají celebrity, s kým spí, kam jezdí na dovolenou. Nejhorší je, když se člověk dostane do společnosti lidí, kteří bulvárem žijí. To pak rozum nestačí. Z jedné strany se hrnou informace, že je tamta zase těhotná a zase s někým jiným. Ale ten jí mezitím podvádí, jen si užívá dočasné slávy. A bla, bla, bla…

Vždyť to jsou úplné blbosti! Informace, které nám nic nedávají, prázdná slova, a přesto se najdou lidé, kteří bez bulváru nemohou být. Proč? Možná sami nezažívají nic zajímavého, žijí nudným životem, bez zážitků, na které vzpomínat. A tak čtou bulvár a žijí skandály známých osobností. Možná se mýlím, ale jinak to nedovedu vysvětlit.

Vím jen to, že se Blesku štítím. Stydím se, když ho kupuju. Ale ostatním lidem je to jedno, protože číst bulvár je dnes normální, dalo by se i říci, že moderní.

O čem psát?

Už mě vážně nebaví neustále číst články, kde si rádoby blogger ztěžuje, že neví, o čem by mohl psát. Moc se omlouvá, ale zrovna má špatné období, a opravdu ho nic nenapadá.

Vážně nechápu, na proč si takoví lidé hrají na velké bloggery. Ve skutečnosti totiž nejsou vůbec nic, mají svůj blog jen proto, že je to in. Ale přitom vůbec nemají o čem psát!

Mně osobně se snad ještě ani jednou nestalo, že bych nevěděla, o čem napsat. Námětů je vážně mnoho, spíše je problém, že není na vše čas. Když je člověk na gymnáziu, musí dělat plno věcí, které ho nebaví a na ty, co mu jdou a baví ho, už nezbývá tolik času.

Ale proč vlastní blog lidé, kteří nemají o čem psát? Lidé, kteří musejí hodiny přemýšlet, aby vymysleli nějaké téma na článek? To vážně nechápu.

Dnes má svůj blog snad každý. Někdo si na něj přidává pěkné obrázky a snad nemá cenu o těchto lidech mluvit. Další se vydávají za velké bloggery, ale přitom nejsou schopni vymyslet zajímavý námět na článek, natož něco smysluplného a čtení hodného napsat.

Vždyť se stačí rozhlédnout kolem sebe! Otevřít oči, pozorně koukat na okolní dění, utvořit si o něm vlastní názor. Přemýšlet o skutečnostech. To je přece vše, ke psaní není potřeba nic víc! Ale někteří lidé prostě neumí vnímat okolí. A přesto si myslí, že jsou velkými bloggery.

Proč neprovádět změny

Když něco vytvoříte, něco, co používají jiní lidé, něco co používají obyčejní lidé, neměňte to prosím. Protože s každou změnou pouze naštvete či dovedete k bezradnosti mnoho obyčejných uživatelů. Prožijí kvůli vám chvíle bezmoci, pocit poníženosti a samozřejmě bezradnost.

Ačkoliv vám přijde, že je provedená změna minimální či že je to změna k lepšímu, nakonec se ukáže, že jste pouze poškodili velké množství lidí a jen zlomek vaši snahu ocení. Stačí jen umazat jeden zbytečný odkaz a obyčejný uživatel se nemůže dostat tam, kam chce.

Co je tomu důvodem? Je to celkem prosté. Průměrný člověk se naučí jakýsi algoritmus, pokud nějakou činnost provozuje častěji. Je to vzorec, podle kterého jedná a počítá s tím, že se nezmění vnější vlivy a bude moci tento algoritmus používat až do konce svého krátkého života. Jenže pak přijdete vy se svými změnami a algoritmus je nepoužitelný.

Je menší skupinka lidí, kteří si téměř okamžitě vytvoří algoritmus nový, avšak drtivá většina se problém snaží řešit starým, již zaběhlým postupem a tím pádem nemá šanci se ze situace dostat. Tito lidé totiž nekoukají okolo, koukají jen na to jedno místo, kde se nacházelo to, co hledají, nekouknou ani o milimetr jinam. A přitom je to tak jednoduché!

Nejhorší to mají lidé, kteří si vytvoří šíleně dlouhý algoritmus, který je obtížný na zapamatování. Jakmile se ho naučí, vážou se jen na něj, protože je stálo mnoho úsilí tento postup ovládnout. Nesnaží se algoritmus žádným způsobem zkrátit. Radši udělají dvacet kliků myší, než by zmáčkli o pět kláves více a devatenáct kliků méně.

A takoví lidé se pak dostanou do bezvýchodné situace, když na hlavní stránce seznamu zmizí jeden malý odkaz na slovník. Pak už nezbývá nic jiného, než doufat. Doufat v znovuobjevení odkazu či pomoci z venku. …

Prosím, neničte lidem jejich algoritmy…

Tlustá prasata a žrádlo

Když jsem se jednou za mé rané puberty dívala na Dinotopii, utkvěla mi v hlavě jedna věta. Nevím, jestli jí reprodukuji správně, ale zněla asi takto:Jez, abys žil. Nežij abys jedl.

Nechci mluvit o filmové pohádce, ale spíše se zaměřit na tuto větu. Jak jste na tom vy? Jíte, aby jste žili? Nebo snad patříte mezi ty, co žijí jen proto, aby jedli? Podle mého názoru je mnohem větší pravděpodobnost, že spadáte do toho druhého okruhu lidí. Jen málokdo dnes jí ve zdravé míře, v dnešní společnosti to snad ani nejde. Jídlo je na každém rohu.

Podle mého názoru většina lidí existuje jenom proto, aby se mohla přežírat. Jídlem slaví úspěch, jídlo na počest narozenin, jídlo na zkrácení dlouhé chvíle, jídlo k filmu, jídlo jako zábava, jídlo, jídlo, jídlo…

Když se rozhlédnu kolem sebe, tak devadesát procent lidí trpí nadváhou. Někteří jen mírnou, snesitelnou, ale jiným nelze říci jinak, než tlusté prase. Proč je největší zábavou celého lidstva jídlo? Vždyť je to nemoc! Touha mít co nejvíce, sníst co nejvíce, s nikým se nepodělit. To je ta nemoc!

Jídlo je vlastně jedna z nejhorších závislostí. Člověk jíst musí, jídlo je jako droga. Ale je potřeba vědět, kdy se jí proto, abychom zdravě přežili a kdy už jen žereme, abychom se nenudili. Proč to lidi dělají? Proč si nenajdou jinou zábavu? Já vám to povím. Jsou líní. Lidstvo je jedna velká halda líných tlustých prasat.

Měli bychom se nad sebou zamyslet. Vždyť je to vážně nechutné, koukat na ty špeky všude okolo. Někteří už dokonce ani neseženou oblečení a musí se oblékat do pytlů! A co hůř, někteří se pak snaží narvat do oblečení a ty špeky jim všude vylézají, copak nejsou ani trošku soudní? Já být na jejich místě, tak se zahrabu.

Ale ne, oni se nezahrabou. Radši se jdou znovu nažrat, často do nějakého fastfoodu, za chvíli mají zase hlad a tak se zase přežerou. Mají náhodou depku z toho, že jsou tlustí? Dostanou se z toho jen jedním způsobem – zase se přežerou. Je to začarovaný kruh, … Jak z něj ven? Nežrat, ale jíst!

Píšu vlastně fejetony

Dnes jsem zjistila jednu pro mě zásadní věc. Kdykoliv se rozhodnu něco napsat, skončí to fejetonem. Jak jsem sakra na tuhle blbost přišla, ptáte se? Je to poměrně jednoduché.

Když člověk píše fejeton, měl by vypnout mozek. Přemýšlet o problému bez mozku, to znamená nepřemýšlet vůbec. Není třeba ověřovat fakta, ve fejetonu mohou být absolutně scestné informace, záleží jen na čtenáři, jak vážně text vezme. Nikdy proto nevěřte fejetonu!

A to je právě to, co dělám já – když píšu, neobtěžuji se ověřovat fakta. Píšu to, co mi přijde na mysl, nepřemýšlím, zdali je to správně. Jsou to jen mé myšlenky, mé názory, které se vytvořily často bez nutnosti použití ověřených informací. Píšu i o tom, čemu nerozumím a to mě možná baví nejvíce. Rýpat se v něčem, o čem vím absolutní nulu, to je nejlepší základ pro fejeton.

Otázkou ale zůstává, jak kvalitní je vyprodukovaný text. Já si myslím, že to v rámci mezí celkem jde. Nebo snad nejste spokojení?

Jeden či více blogů?

Řekla bych, že valná většina má jeden blog či blogísek, kterému věnuje veškerou energii. Občas se tomu člověku daří, jindy ne. Pak je tu menší skupinka, která vlastní větší množství blogů a blogísků, které se snaží více či méně úspěšně aktualizovat.

Nechápejte větší množství jako desítky blogísků, někdy stačí i dva. Já osobně momentálně aktualizuji 6 blogů, a zvládám to tak, jak si představuji. Každý je na něco zaměřený, přijde mi blbost psát na tina.henschova.cz články o knihách či vyprávění o mém všedním dni či nedejbože si tu vylívat duši. Ne, na tyto účely slouží jiné mnou vedené blogy či blogísky a já bych vám ráda všechny představila.

Jako první bych zmínila nejnovější blog Hnědooká.cz. Začínala jsem tam na nule a zkoumala jak zvedá návštěvnost jaká reklama.

Většinu energie vkládám právě do Tiny blogu. Snažím se zde psát články, o kterých si myslím, že by mohly zaujmout náhodné kolemjdoucí i pravidelné čtenáře. Většinou to jsou postřehy, kde se snažím aplikovat co nejméně z mého osobního, reálného života. Přece jenom mi občas unikne i něco takového, ale rozdíl mezi Tiny blogemblogískemje značný.

Ano, zmiňuji Tiny blogísek. Jede na blogovacím serveru píše.cz, který mě uchvátil již při prvním pohledu. Časem jsem přišla na několik nedostatků z pohledu člověka znalejšího CSS a HTML, ale i přes to je to téměř dokonalý blogovací systém. Ale teď již k samotnému blogísku. V archivu naleznete články, které by se spíše hodily na Tiny blog, ale to je ještě z dob, kdy neexistoval. Momentálně se zde můžete dočíst co jsem dnes dělala a o mých dojmech z okolního dění. Vše ale s mírnou cenzurou. :) Blog aktualizuji jen velmi zřídka, protože ztrácím potřebu vyprávět o mých zážitcích světu.

Třetí na řadě je relativně nový Čtenářský deník. Ještě není úplně jasné, co se stránkami bude, zatím je to pouze můj čtenářský deník, kde se vyjadřuji o knížkách, které jsem přečetla, reprodukuji obsah, krátce popíšu dojmy. Řekla bych, že zůstane bez stálých čtenářů, ale těch několik lidí za den, co stránky navštíví díky vyhledávačům, je pro začátek celkem úspěch. :)

Dalším je Geo.Tintina.cz. Tam píši pro velmi úzkou komunitu lidí, protože se ve většině článků jedná o geocaching. A turistiku/cyklistiku s ním spojenou.

Mluvila jsem o čtyřech blozích, na tři již odkazuji. Zbývá ten jeden. To je ten, o kterém ví jen velmi malá hrstka lidí, je to blogísek, kde se nemusím bát napsat naplno moje pocity či názory. Blogísek, kde cenzura neexistuje. Snad chápete, že nemůžu odkazovat na něco takového, takže jen povím, že jede na sblogu. A to hned z několika důvodů – ztratí se v množství blogísků na serveru sblog.cz, úplně jednoduchá administrace, pomocí CSS člověk schová vše, co nechce, na blogu není žádná zbytečná reklama, …
Zápisky si ukládám k sobě do počítače a blog aktualizuji jen o víkend, protože je na sblogu nesmyslná Kinderschutz
Jen tak pro představu ukazuji screen.

Snad je i jasné, že pořadí blogů je zvoleno podle návštěvnosti…

Geocaching pro neznalé

Když se mě někdo ptá, co je to vlastně ta keška, odkazuji na cizí články. Ale proč to dělám, když o tom vím sama dost? Dnes nadešel den, kdy vysvětlím, o co jde, i těm úplným mudlům.

Geocaching je hra využívající navigačního systému GPS. Dá se taky říci, že je to sport. Turistika, cyklistika či motoristika, záleží hlavně na tom, čím se pohybujete. Celé to spočívá v hledání krabiček, takzvaných kešek (z anglického označení cache).

Pokud se rozhodnete tento sport provozovat, nejspíše začnete hledáním. Po registraci na stránkách geocaching.com si naleznete nejbližší kešku. Přečtete si její popis a opíšete souřadnice. Pokud vlastníte navigaci, nacvakáte do ní a necháte se navigovat až k místu. Jakmile vám navigace řekne, že jste na místě, je třeba hledat krabičku, které se říká keška. Většinou je to v pařezu, v dutině stromu či pod kamenem. Najdete krabičku, zapíšete se do bločku, který se v ní nachází, a poté zapíšete nález i na geocaching.com.

A co mimo notýsku, takzvaného logbooku, keška obsahuje? Většinou jen Kinderšrot. To jsou různé blbosti z Kindervajíček. Ale občas je tam i nějaká pěkná drobnost.

Když pár kešek posbíráte, dostanete nutkání jednu svou založit. Ano, kešky vyrábí samotní hledači. Ale nespěchejte, pořádně kešku promyslete, nejlépe se poraďte s někým zkušenějším. Nebo to dopadne jako v Lovosicích, kdy je nic neříkající keška na každém rohu. Po schování kešky jí zaměříte, souřadnice a popis uložíte na geocaching.com a čekáte na schválení. Po schválení se přiřítí nějaký místní FTF-Team (First To Find – první nálezce), často to bývá do čtvrt hodiny.

Pokud chcete začít, tvařte se radši nenápadně. Hledači kešek, takzvaní kačeři, se totiž s největší pravděpodobností považují za jakousi sektu, která nechce přijímat nové členy. Většina je k novým kačerům nepřátelská a kritická. Ani se nedivím, protože mé zkušenosti s novými hledači také nejsou nejlepší. Moc nevědí, do čeho se pouští a je to hodně vidět. Doporučuji na začátku jen hledat a chválit a až tak po stovce o sobě dát vědět. ;)

Drama v psané podobě

Nemohu si pomoct, ale po dnešním dramatickém dopoledni jsem si asi vypěstovala odpor k psanému dramatu. Nikdy mi to nešlo číst, ale dnes tomu bylo jinak. Začetla jsem se celkem rychle, dva Čapkové – Matka a Bílá nemoc – byly celkem rychle za mnou, ale něco se mi na tom prostě nelíbilo.

Musím uznat, že je to čtitelnější nežli třeba Strakonický dudák, ale pořád mi ta dramata přijdou něčím zvláštní. Možná jsou zvláštní jen proto, že to není próza?

Já vím v čem je chyba. Ta díla jsou nedodělaná. Zdají se být nedodělaná. Něco tomu chybí, nějaká akce. Vše je tam popsáno tak suše! Nedá se to číst, možná kdyby to člověk polil. Myslím, že během dnešního dopoledne dosáhla má nechuť k dramatu vrcholu. Ne, vážně mě k tomu dlouho nikdo nedonutí.

Sakra, to zase není pravda. Ještě mě tu čeká jedna knížka, a to německy.